Každý by chtěl vědět, jaké bude zítra počasí a jak se bude mít tenhle rok. Jestli se zařadí k vítězům, nebo k poraženým. A zda se Česká republika jako celek bude moci radovat, nebo přijde čas smutnit.

Předvídat je obecně těžké. V principu nemožné. Staré židovské přísloví říká, že pokud chcete Boha rozesmát, svěřte se mu se svými plány. Čili asi tak.

Co se dá s čistým svědomím, to je shrnout věci, které vyplývají z minulosti a které by měly, když se nepřihodí něco „navíc“, utvářet budoucnost.

Tak co k nim patří?

Nepatřím k sýčkům. Těch je dost a usilovně plní stránky novin. Nicméně musím: Především k nim patří velká rizika.

Ta mají několik podob. První můžeme nazvat politická rizika. V řadě zemí sílí nacionalistické a izolacionistické tendence. Je to sílící reakce na globalizaci. Obvykle se pojí s protitržními tendencemi a s ekonomickým populismem, jakkoliv se tyto proudy upínají tu ke konzervativní levici a jindy ke konzervativní pravici. Druhá jsou ekonomická rizika a vyplývají povětšinou z těch prvních. Izolacionalismus ztělesněný celními a obchodními bariérami je z nich nejvíce viditelný. Jakkoliv má například tlak Spojených států na Čínu racionální jádro (neboť čínský hospodářský systém preferuje štědře dotované státní podniky – ano, tak to je, skutečně), jakkoliv lze pochopit i americký tlak na Evropskou unii (a její poněkud zmatený dotační systém, jehož důsledky ostatně známe), i tak znamená kroky vedoucí k růstu napětí a k omezování vzájemného obchodu.

A bylo by také dobré si uvědomit, že takzvané obchodní války vedené ze strany USA jsou pouze mediálně nejvíce viditelné. Kdesi za nimi probíhají děje sice menší, ale podstatně častější a především i bez onoho racionálního základu. Řada zemí přistupuje k omezování obchodních aktivit a snaží se o ztížení přístupu na svoje trhy. Indie, Indonésie, Brazílie, v podstatě celá jihoamerická zóna... A další, a další. Když v roce 1845 vydal Frédéric Bastiat svou Petici výrobců svíček, jistě se nenadál, že o 175 let později bude jeho spisek stále (jak se trochu směšně říká) „veskrze aktuální“. Že pořád budou existovat vlády přesvědčené o tom, že to nejlepší pro jejich obyvatelstvo je, když domácí trh uzavřou zahraniční konkurenci a „dají vydělat národním producentům“.

Ostatně – i my celkem často můžeme slyšet a číst ze strany politické reprezentace nářky nad tím, jak velký „díl národního bohatství“ odchází do ciziny v podobě dividend a jiných forem převodu zisku.

Avšak soudím (a doufám), že končící rok byl vyvrcholením tohoto vývoje a že se snaha izolovat země od světového trhu ukáže jako krátký výkyv v dlouhodobém trendu.

Jinak totiž vidím spíše pozitiva.

Technologický pokrok neustává. Digitalizace a komunikační prostředky nebývalých parametrů i nadále umožňují neobyčejný růst produktivity a efektivity. Mechanizace, digitalizace, robotizace a další moderní trendy vedou k důsledkům, které nahlodávají tradiční představy o fungování ekonomiky. Jak jinak si třeba vysvětlit, že přes nebývalý růst peněžní zásoby nevidíme odpovídající inflační dopady? Rovnou říkám, že jakkoliv nechci podceňovat existenci a význam investičních bublin (které jsou neoddiskutovatelné), nemůžeme jimi vysvětlit nijak významnou část rozporu mezi množstvím peněz a ostatními ukazateli (produkt, inflace, rychlost oběhu peněz).

Svět má stále dostatek růstových impulsů a pořád platí, že jejich nositeli jsou vyspělé země. Pokud ty přestanou s okopáváním kotníků světové ekonomiky, není žádný velký důvod děsit se nějaké krize. Hospodářské počasí by příští rok mohlo být tedy vcelku dobré, příhodné pro životní úroveň.

Tak hlavně, aby do toho nikdo „nehodil vidle“. Šťastný nový rok 2020, hodně úspěchů a bylo by fajn, kdyby tedy napadl co nejrychleji sníh a dalo se pořádně lyžovat.