Problém levicového think-tanku, který se sešel k výročí 17. listopadu za účasti Slavoje Žižka, mediální hvězdy evropských neomarxistů, spočívá hlavně v absenci logického realistického myšlení, čili v ideologii.

Definovat globální kapitalismus – globální trh – proti kterému tak brojí, je velmi obtížné. Jako každý trh je více méně spontánní, ale je také interakcí mnoha činitelů a vznikl postupným snižováním cel a částečně i průmyslových dotací. Pro neomarxisty je pojem kapitalismu stejný jako pro Lenina. Jde o zločinnou nadvládu svobodných podnikatelských subjektů, vykořisťovatelů – podnikat má stát v zájmu všeho lidu. Paradox takové teze tkví v tom, že vývoj evropského hospodářství od 16. století prokázal, že dnešní historicky bezprecedentní životní úroveň (a sedm miliard lidí, kteří by se jinak v takovém počtu buď vůbec nenarodili, nebo nepřežili pár let po narození) je důsledkem svobodného podnikání. Dokonce i tzv. průmyslová revoluce byla teprve umožněna svobodou podnikání neboli objevem trhu, vždyť tolik vynálezů staré Číny i starověku nemělo šanci se uplatnit. Problém, že trh provázejí často nepředvítatelné hospodářské výkyvy, občas i nepředvídatelné recese, je dán jeho citlivou spontaneitou a autonomií, do které zasahují nejrůznější vlivy, mezi kterými jsou to hlavně většinou politické intervence vlád. To platí i v globálním měřítku, tak jako v nedávné hypoteční krizi (levné peníze, snížení stropu likvidity i daně ze zisku na burze (capital gains tax), státní podpora hypoték méně solventním (Fannie Mae) a pod.). Totéž platí o evropském trhu podřízeném společné měně, která umožnila levný úvěr, vysokou inflaci méně výkonných zemí a špatné investice.

Klasičtí marxisté tvrdili, že vlastnit kapitál a podnikat má pouze stát, ti dnešní chtějí, aby stát trh reguloval a nepřímo řídil. Mají částečnou pravdu – stát musí zajistit právo (spravedlnost) a udržovat makroekonomickou rovnováhu, mít nízké náklady, chránit spotřebitele, netisknout peníze, nedotovat průmyslová odvětví a podobně, není však schopen trh nahradit. Ty statisíce každodenních autonomních rozhodnutí koupit, investovat, prodat… žádné plánování nenahradí. Neomarxisté dnes už znárodňovat sice nechtějí, chtějí však hospodářství ovlivňovat a regulovat i mikroekonomicky a nejrůznějšími dotacemi/zdaňováním, jako to k materiální škodě nás všech dělá Unie.

Co se týče nadnárodních firem a jejich negativního vlivu na demokracii? Tu lze soudit, že to bude záležet na kvalitě politiků každého jednoho demokratického státu. Liberální demokracie je především technika systému (volby, strany, rozdělení moci na legislativní a exekutivní, nezávislé soudy, centrální banka, chráněná opozice a pod.). Její kvalita bude záviset na ctnostech, morálním společenském prostředí a ovšem politické vůli tvrdě trestat. Nadnárodní firmy mohou využívat svého vlivu a korupce hlavně tam, kde to jde nejlépe – v nedemokratickém Rusku, Ukrajině a afrických či latinskoamerických kleptokraciích. Těžko pořídí ve Skandinávii nebo v Německu. Představa, že jsou mezinárodní firmy zločinecké z principu, je stejně absurdní jako představa, že je majetek jakási sociální krádež. Jde o pověru ideologie.