Uplynulé 20. století by šlo bez nadsázky označit za století „explozivního nárůstu“ velikosti státu. Zatímco ještě na začátku 20. století veřejné výdaje typicky nepřesahovaly 10 % hrubého domácího produktu (HDP), na konci téhož století se podíl veřejných výdajů na HDP několikanásobně zvýšil a pohyboval se typicky v rozmezí 30 až 50 % HDP.

 

Zdroj: Vito Tanzi a Ludger Schuknecht, Public Spending in the 20th Century: A Global Perspective (New York: Cambridge University Press, 2000), str. 6.

Plynulý nárůst veřejných výdajů v poměru k HDP byl po druhé světové válce způsoben především masivním rozmachem transferových plateb (přerozdělování). V tomto období vznikaly a prudce „bobtnaly“ zejm. státní programy v oblasti zdravotnictví, důchodového pojištění či rozličné programy sociálního zabezpečení. Započala éra všeobjímajícího „sociálního státu“, jenž se stará o občany „od kolébky po hrob“. Naproti tomu výdaje na služby, které by šlo s přimhouřením oka označit za veřejné statky, relativně stagnovaly (tj. v poměru k velikosti ekonomiky, nikoli absolutně).

Prudký nárůst rozličných sociálních transferů je dosti paradoxní. Z logiky věci by člověk spíše očekával, že postupně, jak společnost bohatne a zvyšují se reálné příjmy, budou lidé stále více schopni se postarat o sama sebe vlastními silami a budou tedy potřebovat relativně méně státní pomoci. Pak by ovšem podíl sociálních transferů na HDP měl pozvolna klesat a nikoli růst.

Základní (a v očích klasických liberálů zdaleka nejdůležitější) funkci státu je vytvoření stabilního, předvídatelného a pokud možno co nejméně si protiřečícího právního řádu, jakož i zajištění vnější a vnitřní bezpečnosti občanů před agresí a útoky na jejich majetek. Nedílnou součásti je i to, aby stát zajistil přiměřeně rychlou a účinnou vymahatelnost právních nároků (tj. kvalitní a efektivní soudnictví). Z liberálního hlediska je obzvlášť smutné, že zatímco státy na sebe „nabalovaly“ stále nové a nové funkce a nezřízeně „tloustly“ jako Otesánek, při výkonu těchto svých nejvýznamnějších funkcí v mnoha ohledech žalostně selhávaly.

Na závěr se pro zajímavost podívejme, jaká by byla velikost státu, kdyby se omezil jen na výkon svých nejzákladnějších funkcí:

Takovýto „ultra-minimální“ stát by tedy občany přišel na pouhých 14,53% nákladů dnešního státu. Občané by mohli slavit Den daňové svobody již 24. ledna (a nikoli zhruba v polovině června, jak je tomu v současnosti).

[Závěrečné upozornění: to, že autor z ilustračních důvodů srovnává současný stav s liberálním „ultra-minimálním státem“, ještě samo o sobě nutně neznamená, že obhajuje „radikální seškrtání“ činnosti státu až na samotnou jeho „dřeň“. Účelem tohoto srovnání je nabídnout čtenářům určitou pozoruhodnou perspektivu.]

*********

ⁱ Srov. Robert Higgs, Politická ekonomie strachu. Praha: Liberální institut, 2006, str. 14.

ⁱⁱ Připomeňme si, že podle údajů ministerstva spravedlnosti byla u okresních soudů v roce 2005 průměrná délka trestních řízení 254 dní a průměrná délka občanskoprávních řízení činila dokonce 453 dní!