Co se vlastně na Islandu stalo? Island koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let provedl mohutnou liberalizaci ekonomiky, která mimo jiné odstátnila banky i penzijní fondy a uvolnila jejich ruce. Penzijní fondy jsou ve zmínce důležité, protože islandský důchodový systém funguje na principu osobních účtů, na které si všichni povinně ze zákona spoří, takže fondy sedí na opravdu ohromné hromadě peněz. Oba typy institucí po reformě získaly relativní volnost k investování v zahraničí. Samozřejmě se tam také překotně vrhly, protože na Islandu již doslova nebylo co dalšího koupit, kam investovat.

To vedlo k tomu, že v roce 2008 pro islandské firmy pracovalo v zahraničí více lidí, než kolik jich na Islandu žilo, a celková suma peněz spravovaná islandskými bankami tvořila desetinásobek zdejšího ročního HDP (což je dvacetinásobek státního rozpočtu). To je naprosto nepředstavitelné číslo, které doslova mimo stupnici ve srovnání s většinou ostatních zemí, kde majetek bank často nedosahuje ani ročního HDP.

Samozřejmě islandské instituce nekupovaly cizí firmy jenom za své peníze, ale na další část nákupů si půjčovaly u zahraničních bank. Důvod je jednoduchý a postup ve světě naprosto běžný: polovinu cizí firmy si koupíte za své peníze, poskytnete ji jako záruku cizí bance na úvěr a za získaný úvěr si koupíte i druhou polovinu firmy. Tím získáte vlastnictví celé firmy za polovinu její ceny. Pokud je úrok z úvěru u banky nižší než výnosnost firmy, umožní vám to vydělat na svých penězích podstatně více než normálně, naopak pokud firma nevydělává, bolí vás to dvakrát tolik. Tomuto se říká pákový efekt a není neobvyklé, pokud jej někdo aplikuje nikoliv v poměru 1:1, ale 1:10 ... 20 atd. Islandské banky se ovšem držely relativně bezpečně a zkrátka, polovinu aktiv měly za vlastní zdroje a polovinu za půjčené. Rozhodně se nedá říci, že by v tomto směru ve srovnání s ostatními bankami přestřelily, spíše naopak, takže se vše zdálo být v naprostém pořádku. Systém báječně fungoval a Islanďané samotní zažili jednu z nejmasivnějších konjunktur na světě, jejich reálný příjem se za posledních deset let zdvojnásobil. Díky relativně rovnostářské společnosti a sociálnímu systému dle skandinávského modelu na prosperitě participoval téměř každý.

Jenže Island stále zůstal malinkým ostrůvkem s malinkou měnou (co do obejmu peněz v oběhu), kterou mohou mezinárodní finanční bouře smýkat jak chtějí. Když americký bankovní trh zasáhla krize v plné síle a propukla panika, došlo k tomu, že najednou nechce vůbec nikdo nikomu nic půjčit. Každá banka sedí na svých penězích, snaží se jich dostat co nejvíce zpět domů a rozhodně nikomu nic nechce dávat.

Nyní se vrátím ještě k pákovému efektu – většinou se totiž postupuje tak, že úvěr, který si člověk vezme na koupení „té druhé půlky podniku“, je krátkodobý, ale je možné jej nekonečně prodlužovat, pokud půjčující banka usoudí, že se vám vede dobře. V praxi to vypadá tak, že si každý rok (půl roku, měsíc, týden) s vámi zástupce banky sedne, prověří, zda firma, na kterou jste si půjčili, prosperuje a pokud ano, vše pokračuje dál a všichni jsou „happy“, vy máte firmu za polovinu ceny a banka má spolehlivě půjčené peníze, za které jí platíte úrok. Pokud ovšem nikoliv a musíte peníze vrátit, máte zásadní problém. K tomu, abyste mohli úvěr splatit, musíte většinou firmu prodat, což nejde ani snadno, ani rychle. Často se tak může stát, že ji prodáte za méně než polovinu její ceny, sotva splatíte úvěr a nezbude vám ani koruna z toho, co jste sami investovali, stručně řečeno: proděláte vlastní kalhoty.

To přibližně popisuje situaci, do které se dostal Island. Zdejší banky vlastní ohromné množství firem v zahraničí a na polovinu z daného majetku si půjčily. Ač jsou jejich aktiva dobrá a kvalitní, rozhodně nevlastní „toxické“ hypotéky jako banky v Americe, přísun levných úvěrů zdánlivě bezdůvodně (alespoň bez důvodu z jejich strany) vyschl. Banky nemohou najednou přes noc získat tu druhou polovinu peněz a nevědí kudy kam. Do toho se promítá, že velikost bank je o tolik větší než velikost ekonomiky, takže vláda jim nedokáže přímo pomoci. Banky v Čechách nevlastní peníze pořádně ani v rozsahu našeho ročního státního rozpočtu, takže by je v takovéhle situaci mohla vláda, respektive centrální banka, podepřít překlenovacím úvěrem do doby, než se situace na trhu uklidní. Tady to nejde, protože jak vláda, tak centrální banka nemají ani desetinu peněz, které by byly na podporu potřeba. Na druhou stranu, protože jsou banky veliké, tak pokud se zhroutí ony, nezůstane na Islandu kámen na kameni.

Pouhé zdání tohoto problému ovšem vytvořilo druhý, reálný a ještě palčivější problém. Island byl díky relativně vysoké místní úrokové míře dlouhou dobu cílem pro některé zahraniční investice. Když se ovšem ukázalo, že se zdejší ekonomika může ze dne na den zhroutit, nastala panika a všechny cizí peníze se snaží utéci z ostrova pryč za každou cenu. Protože je Islandská koruna volně směnitelná a cizích investic tu bylo v poměru k objemu měny v oběhu opravdu hodně, má tento úprk, kdy se každý snaží vyměnit islandskou korunu za eura nebo dolary, doslova tragický vliv na kurz islandské koruny. Nikdo nechce držet islandskou korunu a její kurz klesá volným pádem. Když jsem dorazil na Island v srpnu, dali mi za jedno euro 122 islandských korun, v polovině září to bylo 130 korun, ve středu 1. října to bylo 135 korun, v pátek 3. října to bylo již 150 korun, v pondělí 6. října 170 korun a dnes, ve středu 8. října, dle kurzu ECB dokonce 265 (!!!) islandských korun za 1 euro. Euro tedy vůči islandské koruně za týden zpevnilo o 100 %, respektive koruna klesla o polovinu!

Pokud vezmeme v úvahu, že islandské přírodní zdroje tvoří teplá voda, tráva, ovce a ryby, a tím pádem se všechno ostatní musí nakoupit za eura nebo dolary a přivézt, znamená tento vývoj pro místní totální likvidací – doslova konečné řešení islandské otázky... Místní se bojí nebo rovnou přicházejí o práci a potraviny i benzín mezitím násobně zdražují.

Shrnu to asi takto. Pokud by se americká ekonomika dala přirovnat k mohutnému tankeru, který má menší díru pod čarou ponoru, začal se pozvolna potápět a je na vládě, aby díru včas zacelila a zabránila nejhoršímu, tak islandská ekonomika je malinká výletní jachta, která se, sice zatím bez děr, dostala do tropické bouře. Buď se podaří místní vládě bravurně kormidlovat a islandská lodička vyjde z bouře mokrá, avšak jen mírně poškozená, nebo se něco zvrtne, bouře loďku rozbije na kusy a všichni Islanďané v mrazivém severním Atlantiku utonou.

Schopnosti místní vlády nedovedu posoudit. Pokud by se to ovšem stalo v ČR, sbalil bych si kufry, vybral úspory a hned zítra utekl za hranice. Schopnosti české vlády posoudit dovedu.

Další čtení

* Iceland's tumble raises key questions (BBC)
* Iceland acts to avoid bank chaos (BBC)
* Iceland economic update: full analysis (IceNews)
* Iceland (Wikipedia)

 Autor studuje na Islandu, www.tomaskubes.net