Existují ideální místa pro investory a k těm nejpřednějším patří Česká republika. Opět to připomněla analýza Raiffeisen banky, která tento fakt hodnotí do značné míry kriticky. Češi jsou totiž ochotní vykonávat špatně placenou práci pro cizí firmy, proto ani neroste její produktivita. Češi vyrobí lacino, co se jim řekne, a cizinci pak jejich výrobky draho prodají.

Jak varovný je takový popis ekonomických poměrů stručně shrnuje bilance Eurostatu. Na účty zahraničních firem odcházejí z Česka na dividendách každého čtvrt roku tři miliardy eur, tedy zhruba sto miliard korun. V žádné jiné evropské zemi nedochází k ničemu podobnému, i když zahraniční firmy operují také ve zbytku východní Evropy. Dokonce ani z velkého Polska není odliv peněz tak ohromný.

Je známo, jak mohlo k něčemu takovému dojít. Nepovedená privatizace vedla k tomu, že zdejší politici jako smilování vítali a dodnes vítají zahraniční investory, kteří pak za slib desetiletých daňových prázdnin svolili, že začnou v Česku podnikat. Záhy se ukázalo, že jejich továrny jsou efektivnější, mimo jiné i z toho důvodu, že jsou lépe napojeny na mezinárodní obchodní síť. A pak si investoři začali vybírat zisky, aby se jim peníze vrátily nazpět.

Neobvyklá je na tom jedna věc. Obvykle zahraniční investoři dělí zisk na poloviny. Jednu posílají domů do své centrálu, druhou nechávají na investice v zemi, kde peníze vydělali. Od dob krize však cizí podnikatelé nechávají v Česku čtvrtinu. Důsledkem je přirozeně stav, kdy se firmy snaží vydělávat na již postavených továrnách a žádný rozvoj neplánují.

Otázka zní, proč zahraniční firmy vyžadují od svého českého podnikání tak vysoký zisk. Podle informací Spojených národů dosahuje roční návratnost investic dvanácti nebo třinácti procent, a to je míra, která patří k deseti největším na světě. Stejnou požadují nadnárodní firmy v nestabilních státech Jižní Ameriky nebo Afriky. Otázka pak zní, čím jsme si to zasloužili.

Jen spekulovat se dá o třech důvodech. Ke kořenům problému může patřit fakt, že investoři sice platí české zaměstnance málo, těm to ale stačí, protože i tak se jejich životní úroveň o něco přiblížila bohatému západu. Zároveň českou podnikatelskou vrstvu tvoří do značné míry žraloci, kteří chtějí na nízkých platech svých zaměstnanců, občanů druhé třídy, co nejrychleji zbohatnout. Platí jen tolik, kolik jim dovolí mzdová úroveň nastavená cizími firmami. Za nejpodstatnější vysvětlení je možné považovat nízkou kvalitu tuzemské byrokracie.

Investovat v Česku znamená projít byrokratickými procedurami, které zřejmě nemají obdobu v jiné evropské zemi. Když ani stát nedokáže postavit jedinou dálnici, stavba továrny není o mnoho jednodušší a vyžaduje větší nasazení než jinde. Právní ochrana investorů také není na příliš vysoké úrovni a podnikatelé se musí neustále bát, že je někdo okrade. Zmíněné překážky a rizika si nechávají zaplatit.

Současný ekonomický model není úplně ideální ani pro investory. Pro zdejší obyvatele ovšem není ani trochu výhodný a měl by se změnit.

Autor je komentátor týdeníku Echo 24

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus