Dlouhých 430 let přežil Národní hřebčín v Kladrubech nad Labem od svého vzniku až do současné doby, nad jeho další budoucností ale visí řada otazníků. Důkazem jsou dvě zásadní personální změny, které proběhly v tomto týdnu – nejprve odvolal nyní již bývalý ředitel hřebčína Jaroslav Dražan z pozice svého zástupce šéfa provozu ve Slatiňanech Tomáše Kunce, dnes byl Dražan z funkce ředitele ministrem zemědělství Jakubem Šebestou odvolán sám. Oba zmiňovaní ředitelé byli přitom lidé, kterým skutečně šlo o koně, jenže každý z nich byl příznivcem poněkud, vlastně zásadně jiné koncepce.

Velmi zhruba řečeno – zatímco Kunc byl spíše ochoten ke krokům vedoucím k postupné privatizaci hřebčína a ke spojení s různými zájemci o využití peněz, jejichž přítok v řádech stamilionů korun v nejbližší době hřebčín očekává, Dražan představuje spíše konzervativní pojetí, vysokou odbornost a vůli provést v hřebčínu takové změny, které by zajišťovaly plnohodnotnou a efektivní existenci hřebčína do budoucnosti s nějakým vlivem státu. Většina odborníků se proto shoduje, že za Dražana není adekvátní náhrada, a to ani ze zahraničí. A zkušenosti ze zahraničí navíc ukazují, že převedením národních hřebčínů typu Kladruby do oblasti soukromého podnikání vedlo v minulosti když ne ke krachům, tak alespoň k velkým problémům dopadajícím zejména do chovů koní.

Jak tedy dál s hřebčínem, toť otázka, a korektně je třeba říci, že státní správa se v Kladrubech moc neosvědčila. Jak už tomu totiž v takových případech bývá, v hřebčíně se především velmi plýtvalo. Například denní krmná dávka pro koně dosahovala v minulosti hodnoty až 700 korun, zatímco v komerčních chovech je to 40 korun na koně a den. Přestože lze pochopit, že specifické plemeno má určitě i specifické krmné požadavky, téměř dvacetinásobně vyšší náklady jsou prostě neodůvodnitelné. Je tedy zřejmé, že správu státu a efektivita výkonu této správy bylo nutné změnit, o což se Dražan snažil.

Obecná neschopnost státu něco řídit (například ČSA) na druhou stranu opravdu evokuje myšlenku na privatizaci a následné efektivní manažerské vedení hřebčína. Jenže to bychom nesměli být v České republice, kde se zejména kolem evropských dotací, které hřebčín očekává (mimochodem žádost o čerpání dotací z Integrovaného operačního programu ministerstva kultury zatím ministerstvo vyřadilo), točí množství zlatokopů, tunelářů a lidí, kterým jde o peníze zejména pro vlastní prospěch než o peníze ve prospěch koní. Odvolání Dražana je přitom signálem, že verze postupná privatizace a ovlivňování další existence této národní kulturní památky z řad komerčního podnikání v současné době na ministerstvu zemědělství zvítězila. To samozřejmě může znamenat konec jeho (hřebčína) existence, byť by kdokoli deklaroval opak. V tomto případě totiž, ačkoli jsem z podstaty věci nepřítelem státního podnikání jako takového, se přece jen zdá, že na hřebčín s vlivem státu je přece jen o něco víc „vidět“, a další jeho existence je tak bezpečnější. Tato idea se však, zdá se, poněkud vzdaluje.

Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora.

Autor je agrární analytik