19.3.2024 | Svátek má Josef


EKONOMIKA: Hrátky okolo daní

17.5.2007

V současné době probíhají velmi zajímavé hrátky okolo daní, ve kterých se licituje s procenty daňových sazeb a protivníci ubíjejí takovými „argumenty“ jako je Lafferova křivka, Rolleova věta, atd. Při bližším pohledu je ovšem zřejmé, že diskutující většinou postrádají nejen základní ekonomické znalosti, ale i znalost reálií.

Tak například tzv. Lafferova křivka (která je nástrojem tzv. nabídkové školy) tvrdí, že vysoké daňové sazby mají destimulující účinky na výběr daní. Svobodný daňový subjekt prý váží, jak se mu při určitých daňových sazbách (za jinak nezměněných podmínek, například při konstantním zisku) vyplatí být aktivní a jaké daně je ochoten platit. Stát zase váží, jaká daňová sazba mu přinese určité daňové příjmy.

Je očividné, že při nulové daňové sazbě nebude mít stát žádné daňové příjmy a že při stoprocentní daňové sazbě žádný daňový subjekt nebude asi dobrovolně ochoten hnout prstem. Podle Lafferovy křivky prý při zvyšování daňové sazby od nuly daňové příjmy nejprve rostou, protože subjektu se vyplatí být při nízkých daních aktivní. S neustále se zvyšující daňovou zátěží však jeho aktivita postupně klesá a daňový příjem se začne zpomalovat. Při určité hodnotě daňové sazby se dosáhne maximálního daňového výběru. Další zvyšování daňové sazby vede k destimulaci daňového subjektu, jeho aktivita klesá a tím dochází k poklesu daňového výběru, a to až k nule.

Až potud se zdá být všechno v pořádku. Pokud by se ekonomika nacházela za maximem daňového výběru, je bezpochyby pro obě strany zcela rozumné usilovat o snížení daňové sazby. Jenomže jak zjistit, ve kterém bodě se (za jinak nezměněných podmínek) ekonomika nachází?

Don Fullerton z Virginské university sestrojil pro USA Lafferovu křivku a s hrůzou zjistil, že maximální daňový příjem odpovídá daňové sazbě cca 82%, zatímco používaná daňová sazba byla 31,8 %. V této oblasti vede snížení daňové sazby k poklesu daňových příjmů. Takže USA by podle měly vlastně daňovou sazbu zvyšovat.

Proto zastánci nabídkové teorie přešli k dynamickému pojetí Lafferovy křivky a začali tvrdit, že snížení daní sice přinese okamžitý deficit výběru, ale zlepšené parametry národního hospodářství v budoucnu vše vyrovnají. Přesvědčili prezidenta Reagana, aby prosadil v Kongresu snížení daňové sazby o 25 %.

A výsledek? Žádný pozorovatelný ekonomický růst se nekonal, zato vznikl deficit daňového výběru 200 mld. USD. Pro praktickou ekonomii to byl velmi cenný poznatek, protože ukázal co by se nemělo dělat. Jak správně podotkl Frank Knight: „Největší škody nedělá v ekonomii nevědomost ale „vědomost“, která ve skutečnosti vědomostí není“.

Jak je to v české republice?

O sestrojení Lafferovy křivky pro výběr daně z příjmů právnických osob se pokusil Petr Mach a dospěl k závěru, že jde o kvadratickou funkci a že maximum daňového výběru se dosáhne při daňové sazbě cca 20,8 %. Prověrka jeho závěru na delším časovém období upřesnila tuto hodnotu na 20,6 %. Pokud se sníží DPPO pod tuto hodnotu, vznikne deficit daňových příjmů. Je přitom třeba zdůraznit, že nejde o Lafferovu funkci, ale o funkci pseudolafferovskou, protože byla stanovena za měnících se ekonomických podmínek a ne za podmínek konstantních. Také její spolehlivost není vysoká (cca 73%) protože např. i při konstantní daňové sazbě (např. 31%) dochází k růstu výběru daní (až o 45%!).

Ale ani pokus normovat výběr DPPO hrubým domácím produktem (a sledovat tak při konstantním HDP změny podílu DPPO/HDP) nevedly k přesnějším výsledkům. Základním problémem totiž je, že původní Lafferova křivka je statická a neobsahuje dynamizující faktor.

Na základě podrobnějších analýz byl proto vypracován dynamický model výběru DPPO beroucí v úvahu jak daňovou sazbu, tak i vývoj daňového základu. Tento model umožňuje se spolehlivostí cca 97 % odhadnout budoucí důsledky snížení daňové sazby.

Je očividné, že pokud by se například okamžitě snížila daňová sazba DPPO ze stávajících 24 % na 15 %, tak by výběr DPPO poklesl ze stávajících cca 145 mld. Kč na cca 90 mld. Kč, tj. o 55 mld. Kč. K tomu aby se při daňové sazbě 15 % dosáhl stejný výběr daně, musel by se daňový základ zvětšit o cca 64 %!

Obvyklou námitkou je, že poklesem daňové sazby DPPO se zvýší podnikatelská aktivita, tím vzroste daňový základ a tím i daňový výběr. V současné době se tempo růstu daňového základu pohybuje od 10 do 14 %. I kdybychom předpokládali, že se díky podnikatelské aktivitě zvýší toto tempo o 50 % (což velmi přibližně odpovídá tempu růstu HDP cca 9 až 10 %) dosáhlo by se stejného výběru daně za cca 11 let a celý vzniklý daňový deficit by se uhradil až za cca 17 let. Tato čísla snad nepotřebují komentáře.

Ostatní argumenty, jako například, že se zvýší daňová morálka a že podnikatelé budou ochotněji přiznávat své zisky, patří v českých zemích spíše do říše pohádek.

Velmi malá pozornost se zatím věnuje dalším problémům, spjatým se snižováním daní. Není např. jisté, zda úspory daní nevyužijí podnikatelé po příkladu ČEZ a dalších gigantů daňových úlev k investování do jiných teritorií, odkud, na základě dohod o dvojím zdanění, žádné daňové výnosy pro ČR neplynou. Pokud se daňové úlevy využijí na růst tuzemské produkce a služeb, musí být zajištěn jejich odbyt. Dojde i k význačným strukturálním změnám, protože, například produkci některých komodit nelze neustále zvyšovat. Jaký dopad bude mít snížení DPPO na ceny výrobků a služeb, na požadavky na nárůst mezd? Atd., atd.

Stávající strategie postupného snižování sazby DPPO k hodnotě 19 % s vyhodnocováním důsledků, zvolená Topolánkovou vládou se proto nejeví jako nerozumná. Pokud by se ještě zákon o DPPO oddělil od zákona o DPFO, bylo jistě možné v krátké době dosáhnout rozumného konsensu a pomoci tak podnikatelské sféře. Žádné hádky o sazby a odkládání řešení ji nepomohou.

Bohužel příliš mnoho lidí „ví“ jak řešit naléhavé ekonomické problémy . Jejich myšlenkový obraz světa je jednoduchý a podle nich lze jejich nápady bez problémů úspěšně realizovat.

Skutečná ekonomická teorie se jen neochotně zabývá návrhy na reformu ekonomického systému. Je to proto, že se snaží objasňovat složitá, vzájemně závislá rozhodnutí a má respekt před neprověřenými důsledky. Připouští diskusi a neosobuje si právo mít vždy pravdu. Proto se může zdát málo „revoluční“ a konservativní. Je to však realismus vyplývající z dlouhodobé zkušenosti.

A jen krátce na závěr – „Slavná“ Rolleova věta je součástí diferenciálního počtu a neříká nic jiného než že když dva body funkce mají v určitém intervalu stejnou hodnotu a funkce mezi nimi je spojitá a diferencovatelná, pak existuje bod v němž je první derivace rovna nule.

Tato věta není obecným potvrzením správnosti Lafferovy křivky, protože Lafferova křivka nemusí být spojitá (může být spojitá jen po částech) a i když je spojitá a diferencovatelná, pak bodů v nichž je první derivace rovna nule může být nekonečný počet.

A v ekonomické analýze nepracujeme zpravidla s počtem diferenciálním, ale diferenčním. Vlastnost diferencovatelnosti mají většinou jen hypotetické funkce prokládající naměřené bodové hodnoty.

Ale to je zcela jiná kapitola.