Německo žije skandálem. Stovky, možná i více než tisíc dobře placených manažerů schovávalo své peníze před berňákem na účty lichtenštejnské banky. Ta ještě ke všemu patří tamní knížecí rodině. V Německu se tajná služba holedbá svým úspěchem, když odhalila daňové podvodníky, konají se razie na dobrých adresách, hříšníci se třesou hrůzou a největší evropská země ústy svých nejvyšších ústavních činitelů vyhrožuje maličké alpské zemičce všemi možnými sankcemi. Naši politici z obou stran politického spektra by to, co se děje za Rozvadovem, měli pozorně sledovat. Je to totiž docela hezký příspěvek k našim reformním diskusím. Snahy o únik před zdaněním rostou s výškou daně a s její progresí. Německo patří mezi země vysoce zdaňující vysoké příjmy. Daň pro nejbohatší činí 46 procent, tedy zhruba tolik, kolik činilo odvodové zatížení nejvyšší příjmové skupiny v Česku. K české dvaatřicetiprocentní dani bylo totiž třeba připočíst ještě 13,5 procenta zdravotního a sociálního pojištění. To němečtí boháči neplatí, protože strop pro placení pojistného je zhruba na jeden a půl násobku průměrné mzdy. Od letoška platné stropy pojištění ve výši čtyřnásobku průměrného platu jsou tedy krokem, který snižuje motivaci českých dobře placených lidí odvádět peníze za hranice.

Přesto nelze říci, že by u nás motivace prchat do daňových rájů byla nějak zřetelně nižší než v Německu. Firmy, které nabízejí zařízení daňového domicilu na Gibraltaru, Kypru či v Karibiku, docela dobře prosperují.

Nikoli náhodou jsou největší české finanční skupiny spravovány mateřskými společnostmi se sídlem na Nizozemských Antilách či na Kypru. V těchto případech nejde ani tak o šetření na daních z příjmů, ale především o zdanění kapitálových výnosů a zisků a ochranu před zvůlí státních úřadů prostřednictvím mezinárodního právního systému ochrany investic.

Můžeme se spolu s Němci vztekat, že je to nezákonné, či plakat nad upadlou morálkou dobře vydělávajících lidí, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat.

Tedy alespoň za převažujícího veřejného mínění a současné politické konstelace. V situaci, kdy je takřka neřešitelný problém zjednodušit daňový systém zrušením stovek výjimek od stravenek a režijních jízdenek až po úlevy na stavební spoření a kdy minimální snížení daňové progrese je částí veřejnosti považováno téměř za zločin, nelze skutečnou medicínu předepsat.

Jediným účinným lékem jsou totiž velmi nízká a úplně jednoduchá rovná daň z příjmů a přesun daňového břemene na nepřímé daně, tedy především DPH, či spotřební daně. Před těmi totiž fakticky utéct nelze. Pro uspokojení nutkavé potřeby Evropanů trestat bohaté je možné část daňového břemene přenést na zdanění majetku. Takové řešení je však v současné Evropě politicky neprůchodné a lepší už to zřejmě v nejbližších desetiletích nebude.

Nezbývá než se dále pohoršovat nad tím, že každý, kdo má trochu větší příjem, hledá cesty, jak ušetřit na daních včetně toho, že je bude platit někde úplně jinde než ve Vršovicích či Náchodě. Je rovněž možné honit ty osoby finanční policií a různě je kriminalizovat. To však daňové úniky v Česku ani v Německu nijak neomezí. Po očekávaném dobytí Lichtenštejnska německým berňákem podporovaným tajnou službou BND zůstane v provozu mnoho desítek dalších přívětivých daňových oáz, na něž právo EU nedosáhne ani náhodou.

MfD, 25.2.2008