Vysoká minimální mzda se dnes perverzně považuje za výhodu

Česká vláda zvýšila kvótu pro příjem pracovníků z Ukrajiny na 40 tisíc ročně. Příčinou je nedostatek pracovních sil na domácím trhu. Vláda rovněž schválila minimální mzdu ukrajinských pracovníků na 1,2násobku zaručené mzdy pro domácí zaměstnance. Toto opatření vzbudilo překvapení a nesouhlas, konkrétně ze strany Hospodářské komory, která zde vidí diskriminaci domácích pracovníků.

Tato událost má několik významových rovin. Předně je zde otázka, co je příčinou boomu na českém trhu práce. Doplňující otázkou je, zda je tento boom dlouhodobě udržitelný. Dále bychom se mohli ptát na význam minimální mzdy a zkušenosti z různých částí světa.

Žhavý trh práce

Nejprve ale k důvodům, proč je český trh práce tak „žhavý“. Zde je příčin hned několik. V Evropě stále ještě probíhá cyklické vzepětí, které vystřídalo období hospodářské recese po bankovní krizi před deseti lety. A i když toto vzepětí není mimořádně silné, vliv na trh práce má velký. Za zmínku stojí, že uplynulo přibližně pět let od roku 2014, kdy skončila velká úvěrová deflace (trvající od roku 2009) a kdy se Evropa částečně stabilizovala.

Stojí mimochodem za zvláštní zamyšlení, proč zotavení eurozóny z krize trvalo tak dlouho – téměř stejně dlouho jako zotavení americké ekonomiky z velké hospodářské krize ve 30. letech. Evropská krize přitom zdaleka nebyla tak hluboká. Mezi hlavní důvody bychom patrně měli zařadit ješitnost bruselských funkcionářů: „Vždyť přece není možné, aby naše vyspělá Evropa utrpěla krizi, tím méně pod naším osvíceným vedením.“ A když funkcionáři konečně procitli z iluzí, krize již byla v plném proudu.

Druhou příčinou přehřátého trhu práce je masivní měnová expanze Evropské centrální banky. ECB od roku 2014 do konce roku 2018 nakoupila na trhu dluhopisy a podobné cenné papíry celkem za více než 2,3 bilionu eur. Finanční injekce takovéhoto rozsahu již musí být někde znát. S tím souvisí také informace, že objem likvidních peněz v eurozóně vzrostl za posledních pět let o 55 procent. Odpovídající měnová inflace 9,2 procenta ročně nám říká, že růst cen (včetně cen práce) bude jen otázkou času.

Česká ekonomika je na eurozóně závislá, takže i zde probíhají podobné procesy. Objem likvidních peněz v Česku za posledních pět let vzrostl o 56 procent. Daří se i úvěrovému trhu: o prosperitě českých bank a o dividendách posílaných jejich zahraničním vlastníkům se již napsalo hodně.

Třetí příčinou mohou být (alespoň v některých zemích) hospodářské reformy. Pod hrozbou krize přistoupily některé vlády k částečným reformám trhu práce. Většinou byly tyto reformy spíše polovičaté, ale platí, že málo je více než nic. Španělsko nebo Portugalsko tak například dokázaly stáhnout nezaměstnanost na předkrizovou úroveň kolem roku 1999. Rekordně nízké míry nezaměstnanosti v těchto zemích, které probíhaly za velké úvěrové expanze v letech 2000–2007, se však neopakují.

Čtvrtou příčinou je ochota některých vlád přitápět pod beztak přehřátým kotlem – máme na mysli deficity státních rozpočtů v době konjunktury. Zde by oprávněná kritika měla směřovat i na českou vládu, neboť její hospodaření vskutku nelze označit za moudré. Jak John Maynard Keynes, tak Milton Friedman by se shodli v zásadě, že během hospodářského růstu se státní dluhy mají splácet, nikoli prohlubovat.

Nástroj diskriminace

Zapomněli jsme na něco? Určitě ano, protože faktorů za nynějším přehřátým trhem práce jistě bude ještě více. Vraťme se ale k tématu minimální mzdy. Je-li stanovena pro Ukrajince ve vyšší hodnotě, kdo je vlastně diskriminován?

Dobrá otázka, neboť minimální mzda skutečně historicky vznikla jako nástroj diskriminace. Minimální mzdu pro černé dělníky prosadily bílé odbory. Americký ekonom Thomas Sowell uvádí konkrétní příklad. V roce 1948 byla nezaměstnanost bílé i černé mládeže přibližně stejná (asi 10 procent). Po zavedení zákona o minimální mzdě vzrostla nezaměstnanost černošské mládeže na dvojnásobek úrovně bělošské mládeže.

Spisovatel Ray Bradbury v povídce The Other Foot líčí svět, v němž se černoši kvůli diskriminaci přestěhují na Mars a založí vlastní svobodnou společnost. Po řadě let však obdrží zoufalou žádost od bělochů, kteří si mezitím jadernou válkou zničili Zemi: budeme rádi dělat i podřadné práce, ale přijměte nás, prosím!

První myšlenkou je – ano, přijmeme naše bývalé utlačovatele, ale oplatíme jim stejnou mincí. Budeme s nimi jednat, jak oni sami s námi zacházeli dříve. Tedy místa jen v zadní části autobusu, jen zadní řady v divadlech, zákaz mezirasových sňatků a zákon o minimální mzdě!

V Bradburyově sci-fi povídce nakonec zvítězí velkorysost, touha po pomstě je potlačena. Povídka pochází z roku 1951, kdy zřejmě ještě lidé chápali, jak to s trhem práce ve skutečnosti je. Nyní se naopak vysoká minimální mzda perverzně považuje za výhodu. Bohužel, Mars je stále nedostupný.

LN, 6.6.2019

Autor je ekonom, Alghorithmic Investment Management, a. s.