Proč je český spotřebitel v depresi a neutrácí, je záhadou pro guvernéra České národní banky Miroslava Singera. Alespoň podle jeho rozhovoru pro Hospodářské noviny. A nejen pro něj. Každý ekonom, který zkoumá detailněji klíčová data, musí mít pochybnosti, zda je u nás opravdu tak zle, jak je slyšet na ulici a téměř v každé hospodě. Přestože ekonomika podle oficiálních údajů klesá, na vývoji zaměstnanosti se to prakticky neprojevuje. Mzdy stagnují a na rozdíl od řady evropských zemí zde k žádnému výraznému poklesu jejich reálné hodnoty nedochází. Statistický pokles výkonnosti ekonomiky je dokonce možná z významné části opravdu statistický, protože v těžkých časech se ekonomická aktivita přesouvá poměrně logicky do šedé zóny, kde se neplatí daně a nevykazují údaje pro statistický úřad.

Na druhou stranu, pohled spotřebitele je trochu jiný než pohled makroekonoma. Vidí, jak poskočily ceny vepřového i hovězího masa, slyší, že plzeňská dvanáctka podraží o korunu a elektřina by sice mohla zlevnit, ale nezlevní, protože platíme z našich daní mrzké zisky investorům do solární energetiky. Takže na nějaké velké utrácení není moc nálada, protože rodinný rozpočet je třeba držet v ažúru ještě více než ten státní, protože Frantovi Opičkovi žádný evropský stabilizační mechanismus pomáhat nebude.

A ti, co na utrácení mají, vyhlížejí samozřejmě nějakou nemovitost za dobrou cenu. A je skutečností, že reálné ceny, za něž se fakticky prodává, se vyvíjejí odlišně od sebevědomých prohlášení realitních makléřů pro média. Pořád klesají a asi ještě klesat budou, protože u nás je prostě bytů více než dost, zejména mimo drahé lokality velkých měst.

Zlomit tenhle pesimismus by sice bylo docela dobré, protože v ekonomice platí, že očekávání se zhusta stávají realitou, ale osamocený guvernér se svým optimismem asi mnoho lidí jen tak nepřesvědčí. Přesto je každé hlášení onoho pověstného světélka na konci tunelu nyní potřebné. A vládním politikům ve volební vřavě nikdo příliš naslouchat nehodlá. Kapitáni průmyslu i bankovnictví v této souvislosti dost často vyzývají novináře, aby právě oni nalévali lidu lepší nálady, leč to pamětníkům připomíná leninské pravidlo, že sdělovací prostředky mají být propagandistou a organizátorem nové, lepší společnosti. Všichni snad už vědí, že tudy cesta nevede.

Singer naštěstí na média neapeluje, ale používá nástroje, které mu přísluší. Záměr držet velmi nízko úroky z vkladů a případnými intervencemi oslabovat kurz koruny, čímž bude zdražovat dovážené zboží a bude se, možná, trochu zvedat cenová hladina, je nepochybně pobídkou k tomu, aby střádal vzal penízky a šel si koupit novou televizi. Třeba to bude Panasonic z Plzně a ekonomice to pomůže. Ale že by to lidem zvedlo náladu? Asi moc ne, kromě těch, kdo pracují v exportních firmách. Singer jim vzkazuje, že za jejich konkurenceschopnost a pracovní místa hodlá bojovat všemi prostředky, které má k dispozici. Takže nakonec, když i my zkusíme být trochu optimisty, není to vůbec málo.

Nalévat optimismus na nesprávném místě a opravdu, ale opravdu marně se naopak pokouší francouzská šéfka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová. Její výrok, že Řekové splatí své dluhy, když se jim počká o dva roky déle, mezinárodní instituce očekávaly, ale vyznívá naivně a marně. Je možná omluvitelný u milosrdného onkologa, který stařence nechce zkazit čekání na Vánoce tím, že ji upozorní, že se budou konat už bez její účasti.

V tomto případě jsou milosrdné lži zcela zbytečné. Snad všichni vědí, že Řekové prostě další dávku drogy, které se říká stabilizační půjčka, dostanou, přestože pravděpodobnost, že nejde o půjčku, ale o velkorysý dar daňových poplatníků, kterých se nikdo na jejich velkorysost neptal, je vysoko nad sto procenty.

MfD, 12.10.2012

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO