Němci by měli začít utrácet, a nikoli šetřit

Pro zemi, která je na konjunktuře svého souseda tak závislá jako Česko, má smysl číst německé ekonomické statistiky obzvlášť pečlivě. Bohužel se zdá, že motor evropské ekonomiky, který vyšel z "annus horribilis 2009" díky velmi působivému oživení lépe než všechny ostatní velké ekonomiky Západu, se začíná zpomalovat. Německý zahraniční obchod sice loni rostl, avšak v listopadu už stagnoval a dynamika byla v eurovém vyjádření o něco horší než v Česku. A to na exportu visíme jako na zrzavé skobě, neboť domácí poptávka je na rozdíl od Německa dlouho anemická. V poměru k HDP je německá závislost na exportu oproti Česku asi poloviční, nicméně mezi velkými ekonomikami je s více než 41 procenty nadále mimořádná. Máme toho zkrátka společného víc, než si myslíme, včetně psychologie spotřebitelů.

Jiným společným česko-německým rysem je značná váha průmyslu v ekonomice. V Německu je nejvyšší z vyspělých západních zemí, u nás spolu se Slovenskem nejvyšší v Evropě. Data z průmyslu jsou proto sledována napjatě a ta nejnovější představují pro německé analytiky spíše zklamání. Deutsche Bundesbank ve své poslední konjunkturní zprávě konstatuje, že za předpokládaným slabým a možná mírně záporným čtvrtým čtvrtletím loňského roku stojí chabá poptávka v eurozóně, a to především u dodávek investičního zboží. Německá centrální banka ale zároveň avizuje docela slibné zakázkové knihy, takže by hospodářské oslabení nemělo mít dlouhého trvání. Konsenzus v Německu se přiklání k tomu, že se ekonomika vyhne recesi, i když existují přinejmenším tři podstatné nejistoty.

Situace v eurozóně se díky šéfovi Evropské centrální banky Mariovi Draghimu výrazně zklidnila, bezprostřední kolaps eurozóny je nepravděpodobný. Přesto si nikdo netroufá předvídat důsledky toho, co se stane v Itálii směřující k volbám s Berlusconim v zádech. A nikdo realisticky nemůže čekat, že by se na jihu Evropy oživila spotřebitelská poptávka.

S touto perspektivou nepřekvapuje, že Německo napjatě pozoruje vývoj ve zbytku světa, kde jsou jenom dva opravdu velcí hráči: USA a Čína. Poptávka po německém zboží v USA – které pár minut po dvanácté zažehnaly pád do fiskální propasti, ale ke konsenzuálnímu řešení rozpočtových problémů mají stále velmi daleko – je přitom jedním z nemnoha opravdu světlých bodů německého exportu (viz str. 8). Zprávy z Číny rovněž naznačují, že stovky miliard dolarů napumpovaných v posledních měsících z čínských polostátních bank zabraly. Prudké zpomalení hospodářského růstu z loňského jara a léta se podařilo zastavit. Bilanční suma čínského bankovního systému roste již čtvrtý rok v řadě obrovským tempem (čistý přírůstek úvěrů přesahuje třetinu čínského HDP), což budí starosti (kvůli možnému nárůstu podílu špatných úvěrů), ale masírovat růst ještě pořád dokážou.

Třetí nejistotou je vývoj v samotném Německu, především pokud jde o spotřebitelskou poptávku. Obezřetnost Němců je přímo legendární. Pokud jde o "Angst", tedy o obavy z budoucího vývoje, dokážou však Češi své sousedy v poslední době trumfnout.

Na rozdíl od Česka je v Německu nadále ve velmi dobrém stavu trh práce. Na spotřebitelskou poptávku bude mít pravděpodobně příznivý vliv schopnost odborů dojednávat v kolektivních smlouvách, které letos vyprší v případě 12,5 milionu zaměstnanců, zajímavé reálné navýšení mezd. Němci se ovšem v posledním desetiletí opravdu uskrovňovali a v zemi fakticky existuje duální trh práce – vysoká zaměstnanost byla dosažena za cenu částečných nebo termínovaných kontraktů, jež jsou v zemi rozšířeny více než v Česku (kde je nahrazuje švarcsystém a agenturní zaměstnanci) a honorovány podstatně hůře než plnohodnotné pracovní úvazky. Domácí spotřebitelská poptávka, pakliže kolektivní vyjednávání skutečně vyústí v reálný mzdový nárůst, nepochybně pomůže vyhnout se recesi. Němci však musejí utrácet, a nikoli šetřit (zase ten "Angst").

Ani zvýšená německá poptávka ale nevytáhne jih eurozóny z recese. Statistiky jsou v tomto ohledu kruté. Třeba španělský vývoz do Německa činil v roce 2011 asi 22,5 miliardy eur, český 32,7 miliardy. Nominální HDP Španělska byl přitom oproti českému asi sedminásobný. Tím je také řečeno, kolikrát pečlivěji bychom měli sledovat německá konjunkturní data nežli Španělé. Přepočíst si to umí každý sám.