Nelze nikomu zazlívat, že povrchovou těžbu hnědého uhlí v severních (a západních) Čechách vidí v souvislostech s budováním socialismu u nás. Největší rozmach těžby a největší zločiny na krajině a zdraví obyvatel skutečně spadají právě do této doby. Mám ale za to, že i kdyby u nás komunisti po válce nevládli, uhlí by v zemi nezůstalo.

Rádi se chlubíme, že české země byly nejvíce rozvinutou provincií někdejšího Rakouska-Uherska. Méně už se připomíná, že v průmyslové vyspělosti výrazně zaostávaly za ostatní Evropou, zejména Velkou Británií a Německem. Bez energie by české země zůstaly zaostalou agrární zemí. Proto již necelý rok po vzniku Československa tehdejší parlament masarykovské republiky přijal zákon o všeobecné elektrisaci, v němž je mj. psáno, že všeužitečné elektrárny mají vznikat na pramenech přírodní energie. Tedy také v uhelných pánvích.

Elektrifikaci Československa zbrzdila hospodářská krize z první poloviny 30. let a pak světová válka. Po ní republika potřebovala obnovit průmyslovou výrobu, napravit válečné škody a – dokončit elektrifikaci země. V 50. letech skutečně byl elektrické energie citelný nedostatek. A tato naše pozice se výrazně nelišila od potíží a potřeb jiných evropských zemí, včetně těch západoevropských.

Varianta, že bychom zůstali evropským skanzenem rurálního rolnického života v Evropě, s výhledem na nějaký turistický ruch někdy ke konci století, nebyla přijatelná. Vlastně ani nikoho nenapadla, když zde existoval silný, mezinárodně ještě stále konkurenceschopný a uznávaný průmysl, jehož podíl na hrubém domácím produktu (tehdy se tomu tak ještě neříkalo) a zaměstnanosti se blížil dvěma třetinám. Nebylo myslitelné postavit politický program, jenž by venkovké obyvatelstvo, přišedší v předválečných letech do měst za prací, odeslal zpátky.

Tak tedy obnova a rozvoj průmyslové ekonomiky. Obnovitelné zdroje v dnešním slova smyslu nebyly k mání. Plyn se vyráběl z uhlí, plynovody neexistovaly. Družba sice fungovala, ale s ropou neměla ještě nic společného. Jaderné elektrárny měly za sebou tak tak poloprovoz. K dispozici byla vodní energie a uhlí. Tím byla tehdy ještě republika bohatá a bylo nadosah. Zaplaťpánbu.

Ne, neobhajuji zupácký komunistický způsob, jakým těžba a další využití uhlí probíhaly. Zločiny na lidech opravdu promíjet nemůžeme. Ale opět podotknu, že se sociálními potížemi plynoucími z těžby uhlí a těžkého průmyslu, vybudovaného na základě jeho dostatku, a s pozdějším útlumem obojího, se potýkaly i mnohé další evropské země či oblasti. Ať už ve Velké Británii, Belgii nebo v Porýní a Porúří, Lotrinsku a jinde. A vyřešily je. To nejsou žádné přírodní kalamity, to jsou věci mezi námi, lidmi. Nejen Česká republika, ale i západní Evropa vděčí uhlí za svou dnešní hospodářskou vyspělost a životní úroveň svých obyvatel.

Komunismus už nemáme, uhlí ještě ano. A ekonomiku stále značně na něm závislou. Ukazuje se, že podmínky těžby a zpracování uhlí lze měnit rychleji, než energetickou závislost země. Krušné hory neničilo uhlí, ale exhalace z uhelných elektráren. Byly odsířeny, odprášeny, denitrifikovány nebo odstaveny. Krušné hory oživeny. A to již v 90. letech nákladem vysoko nad 100 miliard (tehdejších) korun, bez haléře státní dotace (Brusel by dnes nevěřil). Namísto státní plánovací komise a politiky „pětiletku splníme“ máme ministerstvo pro životní prostředí, proces schvalování vlivu staveb, repsektive báňské činnosti na životní prostředí, máme zákony chránící soukromé vlastnictví a lidská práva. Máme uhlí a máme potřebu využívat jeho energii. Jsme respektovaným členem evropské elektroenergetické soustavy UCPTE.

Těžba uhlí nebyla zločinem, byla nutností. V současné době už nutností v přísném smyslu slova není. Existují substituty. Proto můžeme diskutovat o tom, zda se další těžba vyplatí, zda to zvládneme sociálně, environmentálně a tak vůbec. Nemáme ani rozkazovací způsoby: tvůj statek se bourá, stěhuješ se do dva plus jedna v paneláku. Tak se to už určitě nemůže odehrávat.

O uhlí by se mělo diskutovat z pohledu budoucnosti. Mnoha tisícům lidí třeba může uhlí zajistit teplý, stálý domov. Importovaná energie se stává nespolehlivou a drahou. Obnovitelné zdroje mají za sebou tak tak poloprovoz...

Budoucnost jako přenesená minulost nefunguje. Limity těžby, stanovené v roce 1991, byly správným rozhodnutím, ale byly rozhodnutím, které řešilo minulost. Perspektivy budoucnosti dnes vypadají úplně jinak.

Řidič a předseda občanského Sdružení za férové ústřední topení (SFÚT)