14.8.2020 | Svátek má Alan


EKONOMIKA: Globální krize pokračuje

11.11.2010

Historie se neopakuje!?

Píše se rok 1910. Amerika je nejsilnější světová mocnost, Čína se rychle otevírá světu, Rusko zaznamenává silný hospodářský růst a obě země jsou i politicky stále důležitější. Objem světového obchodu se již po léta zvyšuje, mobilita kapitálu a zboží roste, finanční průmysl je téměř neregulován, inflace je nízká a trhy se rychle rozvíjejí.

Pozdější nositel Nobelovy ceny za ekonomii Norman Angell vydává knihu o tom, že hospodářské zájmy velmocí jsou tak úzce provázány, že válka je nesmyslná.

Až potud byla situace před sto lety velmi podobná dnešku. V roce 1914 však začala první světová válka a s ní oddělení trhů, růst cen, hospodářská krize nejdůležitějších ekonomik, blokáda technologického pokroku a strmý pokles konzumu. V Číně vypukla občanská válka a v Rusku revoluce.

Ale historie se přece neopakuje! V roce 2010 přibývá zakázek a burzy nadějně bublají. Většina pozorovatelů chce věřit, že globální krize je u konce. Prý postačí, když se stát postará o nízké daně, méně byrokracie, více veřejných zakázek a o liberalizaci trhu práce. Bratrstvo „neviditelné tržní ruky“ na oplátku zařídí prospěch celé společnosti.

Historie se sice (možná) neopakuje, ale stejně jako před sto lety i dnes existuje globální mocenská nerovnováha. Tehdy její dosažení trvalo skoro půl století a dvě světové války. I dnes je na špičce světa tlačenice velmocenských patriarchů a jejich nedočkavých dědiců. G-sedmička byla právě nahrazena G-dvacítkou a kdekdo tuto multipolaritu chválí. Málokdo však domýšlí, jak důležité a složité je, aby multipolární svět dospěl k rovnováze.

Mnozí komentátoři a všichni (vládnoucí) politici přehlížejí hlubší příčiny aktuální krize, a tím i skutečnost, že za momentální hospodářské oživení vděčíme především krátkodobým vlivům. V tomto eseji chci doložit tezi, že (snad končící) krize finančního průmyslu je pouhou mezihrou v přiostřující se globální krizi. Nevím, která rozbuška vyvolá její příští vyvrcholení, popíši však čtyři nejdůležitější příčiny globální krize a načrtnu opatření, která by bylo radno uskutečnit, chceme-li, aby se historie doopravdy neopakovala.

BP je jako EU

Ať již jde o prosperitu firem, spolupráci států, odvrácení klimatických změn, světový obchod nebo regulaci finančního průmyslu – standardní odpověď zní pouze „think big“. Tato bezmezná víra v zázračné účinky velkoplošných řešení se podobá „univerzálnímu bolehoji“ z Twainova humoristického románu o Tomu Sawyerovi. Ve skutečnosti je to nejnebezpečnější mýtus současnosti a první příčina globální krize.

Od konce „studené války“ přestalo politické rozdělení světa bránit uskutečnění titánských snů politiků a podnikatelů. Nový svět bez hranic sliboval netušené možnosti růstu moci a zisku. Brzy se však ukázalo, že zvětšení nepřináší zákonitě zlepšení. Firma BP se nyní zrovna dosti úspěšně pokouší o harakiri na otevřené scéně a dokazuje, že velikost snižuje efektivnost a zvyšuje riziko sebezničení. Do disfunkčnosti přebujelý finanční průmysl se opírá o spekulativní hodnotu svých aktiv a připomíná smrtí pohrdající zombie, spoléhající na okamžitou transfuzi ze státní tiskárny cenin.

NATO a EU jsou příklady organizací, které přijímají kdekoho výměnou za svou akceschopnost. Stav EU dokumentuje reálnou zátěž koordinačních a organizačních nákladů, které rostou s velikostí společenství, a pouze pomyslné výhody jeho velikosti. Vývoj v NATO dokládá expanzi obranného spolku do bezbrannosti a bankrotující eurozóna je seskupením, které dokonce přímo ohrožuje své členy.

Teoreticky mají velkoprostorová řešení nepochybně výhody, které však jsou stejně nepochybně prakticky nedosažitelné. Velkoplošné smluvní a organizační struktury reálný svět pouze – po způsobu Christa, onoho uměleckého „baliče“ různých budov – obepnou předivem ctižádostivých záměrů, jenže nezaručí jejich uskutečnění. Ve velkých politických nebo hospodářských organizacích jsou elity příliš vzdáleny od míst, kde má být jejich vůle uskutečňována. V důsledku toho nemohou ani postihnout specifické podmínky a zájmy na nižších úrovních, ani důsledně kontrolovat provádění svých rozhodnutí. Nezvládnutelnost velkých organizací je nevítaný důkaz toho, že jim jejich tvůrci nerozumějí. Zamořený Mexický záliv je stejně jako bankrotující eurozóna příkladem agresivní bezmocnosti politických a hospodářských elit.

Jsme sice schopni vytvořit bludiště firemních konglomerátů, spolky větvící se do nezávazna a transakční matrice rozplývající se v matematickém univerzu, ale nejsme schopni je ovládat. To, co je momentálně eufemisticky označováno za hospodářskou krizi, je spíše nahromadění řady selhání a spontánních rozpadů příliš velkých hospodářských a politických celků – malátnost a vymírání v Jurském parku.

Západ v defenzivě

V politickém opojení na počátku devadesátých let se zdál triumf západního modelu úplný a konečný. Dvacet let poté nelze přehlédnout, že se Západ prosadil jen z poloviny a toto polovičaté vítězství se obrací proti němu. Pouze zásady tržní ekonomiky se rozšířily po celém světě. Právo na soukromé vlastnictví, smluvní svoboda, volná výměna zboží a další principy, které západní demokracie musely po desetiletí bránit proti komunistickým diktaturám, dnes ekonomicky i politicky prospívají zejména nedemokratickým režimům. Stěžejní zásady tržní ekonomiky dosahují v těchto státech vysoké účinnosti především proto, že je nebrzdí demokratické svobody. Autoritářské politické systémy se naprosto ideálně doplňují s nekompromisní logikou tržně-ekonomické maximalizace zisku.

„Globalizace“ politických svobod, druhý díl domnělého západního triumfu, se nekonala. Lidská práva, tajné volby a svoboda tisku se vrátily pouze do několika málo evropských zemí, které Rusko po druhé světové válce Západu odcizilo.

A tak dvacet let po pádu komunismu dochází k soupeření mezi demokratickými a nedemokratickými tržními ekonomikami. V Číně a v Rusku není o autoritářské podstatě vládnutí žádných pochyb. Ale i Brazílie, Indie a arabské státy jsou v nejlepším případě v předdemokratickém stadiu; ve skutečnosti je ovládají různá oligarchická seskupení.

Tyto země mohou bez obtíží manipulovat národní měnu a zvýhodnit tak export, podporovat nelegální kopírování cizích výrobků, zestátnit vlastnictví domácích i zahraničních investorů nebo používat nerostné zdroje jako mocenský nástroj. Jejich hlavní výhodou však je nízká úroveň sociálněpolitických standardů, a tím i pracovních nákladů. Mnohé nedemokratické tržní ekonomiky vykořisťují vlastní obyvatelstvo a získávají tak pro své produkty konkurenční výhody a pro své vlády rostoucí moc.

Autoritářské režimy si s výzvami světa bez hranic snáze poradí. Demokratické obezličky nebrání jejich vládám rychle rozhodovat a rezolutně jednat. Druhou příčinou pokračující globální krize je tedy skutečnost, že autoritářské režimy jsou v dnešním bezmezném světě schopny nasadit svůj hospodářský potenciál účinněji než západní demokracie a využít z toho plynoucí politické posílení státu při soupeření o globální nadvládu. Vítězné demokracie se ocitly v defenzivě.

Historie se sice (snad) neopakuje, ale stejně jako před sto lety je i dnes nejdůležitější výzvou mocenská nerovnováha. I dnes okolo trůnu brousí mnoho adeptů a jejich pořadí je nejasné. Destabilizující následky má přitom jak zisk, tak ztráta moci. Jedni totiž jen obtížně zpracovávají svůj příliš bouřlivý mocenský vzestup a jiní se za žádnou cenu nechtějí smířit se svým sestupem. Obojí ztěžuje – stejně jako před sto lety – dosažení rovnováhy.

Ninjas na útěku

Kdo dokáže získat půjčku na dům, i když nemá ani stálý příjem, ani záruky? No přece ninjas (zkratka pro „no income, no job, no assets“), k nimž patří kupříkladu zákazníci hypotečních bank Fannie Mae a Freddie Mac. Americké vládě mnozí předhazují, že finanční krizi vyvolala právě lehkověrnost těchto institutů, jimž naletěli bezelstní a důvěřiví investiční bankéři.

Teatrálně pohoršení kritici však pomíjejí možnost, že by se dobročinnost obou (americkým státem kontrolovaných) hypotečních bank dala vysvětlit i jinak. Co když je Washington používal jako nástroje k udržení vysoké úrovně privátní spotřeby? Nebyl snad americký konzumní sen po desetiletí pohonem světové konjunktury?

Pro vývoj posledních tří desetiletí je příznačná úporná a nepříliš úspěšná snaha vlád všech rozvinutých zemí udržet vysokou úroveň masového konzumu. Třetí opomíjená příčina pokračování globální krize je totiž trvalé (nikoliv pouze konjunkturálně dočasné) oslabování poptávky v západním světě.

Že konzumní hlad nelze ukojit? Snad, ale nezáleží jenom na tom, co všechno lidé chtějí, nýbrž i na tom, zdali je ekonomický systém nastaven tak, aby si na své konzumní sny mohli vydělat. Právě v rozvinutých západních společnostech totiž dlouhodobě ubývá pracovních míst, která uživí průměrně nadané lidi. Ti z nich, kdo práci mají, vydělávají reálně stále méně, musí pracovat do vyššího věku, a přesto jim ve stáří hrozí chudoba. Stále dražší zdravotní a sociální systémy omezují možnosti masy spotřebitelů oddat se konzumnímu opojení.

Podnikatelé reagují na prázdnotu v peněženkách rostoucího počtu zákazníků po svém; zkracují životnost produktů, rychle střídají modely a usnadňují konzum na dluh. Zdaleka nejúčinnějším prostředkem výrobců k podpoře odbytu je zlevňování nabízeného zboží. Jeho důsledkem je však buď pokles jejich vlastních zisků, nebo přesun produkce do zemí s nižšími výrobními náklady. Druhá metoda je nejen atraktivnější, ale bezmezný svět ji dokonce přímo vnucuje coby snadnou možnost maximalizace zisku. Odliv „drahých“ pracovních míst ze západních zemí sice zlevňuje výrobky, avšak spláchne i mnohé zákazníky, kteří by si levné zboží měli koupit.

V globalizované ekonomice, poháněné snahou o bezmeznou maximalizaci zisku pomocí permanentního snižování nákladů, ztrácí rostoucí počet průměrných lidí naději i na udržení stávající životní úrovně. Přesto se většina obyvatel i nadále řídí konzumním ideálem. Slib blahobytu je prvním přikázáním nepsané společenské smlouvy mezi vládami a občany západních zemí. S tím, jak se postupně vypařuje jeho věrohodnost, vychází najevo, jak ultimativní význam pro politickou stabilitu západních zemí má. Rostoucí státní zadluženost tudíž není v žádném případě výlučně důsledkem rozhazovačnosti byrokratických aparátů, nýbrž mnohdy i sebezáchovným reflexem k udržení politické stability země vystavené současně diktátu bezmeznosti zisku i konzumu.

Ve světě bez hranic jsou vlády západního světa nuceny stále masivněji vyrovnávat chybějící poptávku pomocí sociálních výdajů, a nepřímo tak subvencovat rovněž soukromý sektor. Odměnou se jim dostane kázání o ctnosti spořivosti ze strany těch pozorovatelů, kteří sice perfektně ovládají kupecké počty, ale jinak vůbec nic jiného.

Že by totiž vyrovnané státní rozpočty, radikálně snížené zadlužení a daňové úlevy usnadnily podnikatelské investice tak, že by následný ekonomický růst razantně posílil masovou poptávku v rozvinutých ekonomikách? Ach, má svatá prostoto! – Skutečný život vypadá jinak.

Za hranicemi růstu

Vlády západních států raději statečně podklesávají pod váhou konjunkturálních balíčků, než aby národům sdělily, že ekonomický růst dále neporoste.

Globalizátoři však mají řešení. Jsou si jisti, že oslabení růstu v západních zemích vyrovná jeho posílení v růstových ekonomikách, jako je třeba skupina BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína). Modernizace a rostoucí spotřeba konzumně vyprahlých rozvojových zemí prý na desetiletí zavlaží skomírající bonsaj západního růstu. Bylo by chybou se na to spolehnout.

Německo je sice vicemistrem světa v exportu, přesto vznikají dvě třetiny hrubého národního důchodu díky domácí poptávce; pouze jednu třetinu přihodí vývoz. Chtějí-li západní země dosáhnout vyššího hospodářského růstu, tak jim export pomůže, ale rozhodující je (bohužel oslabující) domácí poptávka.

A ještě významnější je následující skutečnost. Konzumní ráj je ve snech milionů průměrných Indů a Číňanů vybaven mopedy, miniauty, dostatkem základních potravin, teplou a studenou vodou a střechou, která není z vlnitého plechu. Přidaná hodnota těchto produktů není dost vysoká na to, aby mohla financovat blahobyt západních zemí. Tím spíše, že se většinou a stále více jedná o výrobky, které si mohou rozvojové země samy nabízet navzájem.

Jestliže tedy západní ekonomiky nebudou růst především na základě své domácí poptávky, tak se možnosti konzumovat zboží z rozvojových zemí sníží a s nimi klesnou i jejich vlastní šance vyvážet do těchto globálních růstových center. Státy skupiny BRIC totiž potřebují západní země především jako výnosné exportní trhy. Import ze západních zemí je tudíž zaměřen na ty branže a produkty, které slibují posílení exportu zpět do těchto rozvinutých zemí. Když z hlediska rozvojových zemí poklesnou šance vyvážet na výnosné západní trhy, poklesne i ochota dovážet z rozvinutých zemí jejich nákladné stroje.

Tento vývoj je velmi pravděpodobný, protože hlavním cílem zemí skupiny BRIC není růst mezinárodní výměny zboží jako takové, nýbrž rozvoj vlastní ekonomiky. A tak napodobí ty západní výrobky, které si samy nevymyslí, a domácí poptávku směřují k vlastním producentům – třeba tím, že komplikují importy spotřebního zboží z vyspělých zemí. Kdo chce, ten vidí zřejmé příznaky oslabování win-win efektu, tedy blahodárného efektu pro všechny zúčastněné, který byl globalizaci dosud připisován.

Ale to není všechno. Čtvrtou příčinou pokračující globální krize je skutečnost, že rozvojové země nemohou ani dělbou práce mezi sebou, ani dělbou práce s rozvinutými ekonomikami dosáhnout západní úrovně blahobytu. Brazílie, Rusko, Indie nebo Čína sice dosud mají nenasycený vnitřní trh a v tom se podobají dnešním rozvinutým zemím v jejich dynamické růstové fázi, chybějí jim však další tři výhody, které měly zhruba do 70. let západní země: totiž levné suroviny, levné cizí pracovní síly a nadvláda v mezinárodních organizacích regulujících obchod a finance.

Za těchto okolností nemůže globalizace vést k tomu, aby všichni důležití hráči dosáhli srovnatelné úrovně blahobytu. Rozvojové země mohou rozvinuté státy dohnat jedině tehdy, když se západní demokracie smíří s tím, že z množství globálně vznikajícího blahobytu budou dlouhodobě dostávat menší díl, a dokonce i ztrácet část toho, čím již disponují. To je politicky vyloučené, ledaže připustíme možnost vzniku postmateriálních asketických ekodiktatur v západním světě.

Zavrhovaný, a přesto všemi praktikovaný protekcionismus je prvním zřetelným dokladem krize mezinárodní obchodní výměny a zostřující se konfliktní konstelace mezi růstovými a rozvinutými ekonomikami ohledně „spravedlivého“ rozdělování výnosů globalizace.

Píše se rok 2010

Amerika je nejsilnější světová mocnost, Čína se rychle otevírá světu, Rusko zaznamenává silný hospodářský růst a obě tyto země jsou i politicky stále důležitější. Objem světového obchodu se již po léta zvyšuje, mobilita kapitálu a zboží roste, finanční průmysl je téměř neregulován, inflace je nízká a trhy se rychle rozvíjejí.

Globální krize, jejíž hlubší příčiny zkoumal tento esej, se stejně jako před sto lety projevuje coby sílící tlak k fragmentaci bezmezného světa. Výrobní a organizační struktury se dosud – s cílem maximalizace zisku a moci – podřizují diktátu účinnosti a neustále se zhušťují. Diktát totiž zní: s nižšími náklady dosáhnout více. Ze stejných důvodů jsou tyto struktury zároveň rozšiřovány po celé zeměkouli. Výsledkem oněch dvou protiřečivých procesů je nezvládnutelná komplexnost světa bez hranic. Poučení, které však hospodářské a politické elity z dosavadních erupcí globální krize pořád ještě nehodlají vyvodit, zní: Řídit dokážeme pouze to, čemu opravdu rozumíme.

Bylo by svrchovaně nutné snížit velikost a složitost organizací sloužících k dosahování politických a ekonomických cílů na tu úroveň, kterou jsme schopni myšlenkově obsáhnout a mocensky zvládnout.

Mnohé nasvědčuje tomu, že k tomu stejně dojde. Éra globalizace končí a jedná se pouze o to, za jakých okolností se tak stane. Buď se pokusíme znovu – s přistřiženými křídly dočasného konjunkturálního oživení – plachtit vstříc další spontánní krizové erupci, anebo se podřídíme tendenci k fragmentaci a pokusíme se oslabit vliv skutečných příčin globální krize.

Jelikož se stále znovu ukazuje, že se problémy na nadnárodní úrovni neřeší, nýbrž jen rétoricky zastřešují, je stabilizace globální situace dosažitelná nejspíše přes specifická, národní řešení; pomalu, ale jistě.

Před sto lety nastupovaly nové mocnosti a chtěly se prosadit v globální mocenské hierarchii. Trvalo to až do poloviny minulého století a stálo to dvě světové války, než se situace stabilizovala. Cenou za následující období relativní rovnováhy bylo rozdělení světa na dva mocenské regiony. Aby se historie po sto letech skutečně neopakovala, je třeba nalézt pro svět rozháraný od pádu hranic před dvaceti lety novou mocenskou rovnováhu. Globální soulad dnešních adeptů dominance v multipolárním světě je pouhou iluzí, kdežto jejich promyšlené a odstupňované oddělení sice není optimálním, zato však proveditelným řešením.

psáno pro Dnes, příloha „Kavárna“

Převzato z blogu autora s jeho svolením

Autor je ředitel Mezinárodního institut pro politiku a hospodářství, Hamburk



Staňte se naší testerkou! Vyzkoušejte sadu mycích gelů JOHNSON’S®
Staňte se naší testerkou! Vyzkoušejte sadu mycích gelů JOHNSON’S®

Oživte svým ratolestem koupel se sadou mycích gelů, které jsou určeny pro všechny děti od 18 měsíců. Oba mycí gely Johnson's® jsou jemné a...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.