USA mají lepší hospodářské vyhlídky než Evropa. Té chybí mimo jiné víra v lepší budoucnost

Na první pohled má Amerika i Evropa velmi podobný, ne-li stejný problém. Rapidně rostou státní dluhy, deficit mezi nižšími příjmy a vyššími výdaji byrokratického pečovatelského státu narůstá a daně jsou příliš vysoké, aby se jejich dalším zvýšením nepoškodila hospodářská výkonnost a relativně nesnižoval i další výběr daní, což je typický ukazatel daněmi dušeného hospodářství. Americe dokonce na Nový rok údajně hrozil dramatický pád do ekonomické propasti, protože měla končit Bushova dočasná antikrizová úleva na daních a automaticky se měly začít škrtat federální výdaje. Na daních by se v takovém případě vybralo o 500 miliard dolarů více a státní výdaje by (po dobu deseti let) klesly o 100 miliard ročně. Tak značné snížení kupní síly a tak malé škrty by nepochybně ekonomiku poškodily, i když je otázka o kolik, ale i konzervativní odhady předpokládaly nejméně čtyřprocentní pokles HDP. Poměr by měl být přesně opačný – zvýšení daní nepatrné, škrty velké a nastartoval by (nikoli hned) kýžený ekonomický růst.

Výsledný americký kompromis odhlasovaný Kongresem v hodině po dvanácté vzrůstající deficit na příští rok nesníží – už nyní 75 procent HDP (obligace), s interními vládními dluhy 101 procent, 7,4 procenta HDP za rok 2012). Malé zvýšení daní velmi bohatým a bohatší střední třídě (pouze příjem nad 400 000 dolarů ročně) z 35 procent na 39,6 procenta, čili zhruba o tisíc dolarů ročně na rodinu, je úprava ryze kosmetická. Snížit by měla roční růst HDP asi o jedno procento. Zvýšit ale daně lidem, kteří vydělávají méně než 400 000 ročně, považovaným už za nižší střední vrstvu, bude pro Obamu (demokraty) téměř nemožné.

Ovšem už za dva měsíce opět narazí deficit na zákonný strop (16,4 bilionu), protože v Americe denně přibývá deset tisíc čerstvých penzistů a sociální systém Medicaida Medicare už nyní pobírá 62 procent státních výdajů. Reforma, na které pracuje Kongres i Obamova administrativa, je v nedohlednu, snížení sociálních nákladů je ideologicky pro levicovou vládu nepřijatelné, stejně jako další zvyšování daní pro pravici. Politici proto také o rostoucích nákladech – tak jako Merkelová a Hollande o nákladech na euro–mlží. A důchodci, jak známo, mají na rozdíl od nás efektivní volební právo.

Americký rozpočet také trochu připomíná přerozdělování v Evropské unii. Kongresmani totiž vládnou s vládou (administrativou) společně a jsou závislí na podpoře mnoha tak jako v Evropě pochybných skupinových zájmů svého volebního okrsku, a tak existuje k daňovému přiznání tisícistránkový spis daňových úlev a rozpočet rozdává jeden bilion dolarů ročně (sedm procent ročního deficitu) nejen zemědělcům a fotovoltážníkům, ale i Hollywoodu a automobilovým závodníkům. Není to mnoho, jako v dotační Evropě, ale přece.

A přesto jsou hospodářské vyhlídky mezi Amerikou a Evropou naprosto odlišné. Ekonomové celkem svorně odhadují letošní americký růst na dvě procenta, celoevropský vidí někde kolem nuly nebo dokonce v mírné recesi. Proč?

Americká úvěrová krize sice nastartovala (odhalila) krizi evropskou, kombinace bankovních a státních dluhů však byla v součtu, jak se nyní jeví, v Evropě mnohem vyšší než za oceánem. Americké banky půjčují, evropské jsou stále zatížené dluhy a v deflačních státech jižní Evropy se půjčovat bojí. Amerika obnovila trh s nemovitostmi, které už klesly pod reálnou cenu. Těží břidlicový plyn a produkce ropy rapidně roste. Vlastní suroviny v porovnání s importovanými zvyšují HDP mnohonásobně. Už nyní je americká cena zemního plynu čtyřikrát nižší než v Číně a umožní návrat energeticky náročné výroby, jako jsou například smaltovny hliníku. Roste i obchod se sousední Kanadou a Mexikem (NAFTA úspěšně snižuje cla), Jihoameričané jsou dnes už schopni konkurovat v některých odvětvích levněji než Čína a Amerika na importu ušetří. Stát jednoho jazyka a kvalifikací má mobilní pracovní trh, jaký Evropa národů nemá.

Proto také unijní (německá) deflační politika v eurozóně způsobila neřešitelný kolaps v jižních státech. Na rozdíl od federálního agresivního "uvolňování měny" Evropská centrální banka, ačkoli slibuje neomezený nákup státních dluhopisů, je brzděna německou politikou, takže se peníze z rotačky musí pomalu a složitě získávat legalistickými triky.

Kalvínská deflace má přednost, a proto i důvěra podnikatelů, bankéřů i konzumentů se blíží bodu mrazu. Evropa rovněž rychleji stárne než Amerika a téměř postrádá vysoce kvalifikovanou imigraci. Nejdůležitější je ale i v životě hospodářském psychologie. A ta je v Evropě na bodu mrazu. Psychologie států eurozóny připomíná zapomenutou špatnou náladu sovětského socialistického bloku. Amerika na tom sice není hospodářsky o moc lépe, ale svou víru ve svou velkou budoucnost ještě neztratila.

LN, 10.1.2013

Autor je publicista a politolog