„Přichází velký krach a já nechci, aby s ním moje jméno bylo jakkoli spojováno.“ Tak prý jeden významný ekonom vysvětlil manželce, proč odmítl nabídku solidního místa v bance.

Nestalo se tak letos, ale v létě roku 1929, pár měsíců před vypuknutím Velké deprese a tím ekonomem byl Rakušan Ludwig von Mises.

Současná situace na trzích je nečekaná, prohlásil tento týden v rozhlasovém interview bývalý viceguvernér ČNB Luděk Niedermayer. Finanční instituce používají složité a kvalitní matematické modely a podle teorie pravděpodobnosti by to, co se v těchto dnech děje, mělo nastat jednou za deset tisíc let nebo možná vůbec, dodal.

Ale skutečně byla krize tak nepředvídatelná? Jak naznačuje výše citovaný příběh z roku 1929, vždy záleží na tom, koho se zeptáte.

Na serveru YouTube je záznam televizního pořadu z roku 2006, v němž se přou dva američtí ekonomové, Peter Schiff a Arthur Laffer (mimochodem ten, po kterém je pojmenovaná tzv. Lafferova křivka).

Zatímco Laffer hýří optimismem a tvrdí, že „ekonomika nebyla nikdy v lepším stavu, měnová politika je skvělá,“ Schiff předpovídá, že USA čeká v dohledné době recese. Laffer poukazuje na rostoucí bohatství domácností, Schiff kontruje tím, že k růstu výrazně přispívají nafouknuté ceny nemovitostí, které brzy splasknou.

Nakonec se oba vsadili o symbolický cent. To bylo v roce 2006; o dva roky později je po bublině.

Velmi přesně současnou situaci už v roce 2006 předpovídal profesor Nouriel Roubini. Kromě konce bubliny varoval také před hlubokou recesí a zadrhnutím světového finančního systému, které může položit řadu investičních bank. Na jeho slova došlo, což z něj udělalo málem celebritu.

Současný vývoj tedy přinejmenším někteří ekonomové čekali (byť třeba každý z jiného důvodu, jak už to tak v ekonomii někdy bývá). Mohli bychom samozřejmě namítnout, že jsou prostě kariérní pesimisté, kteří sýčkují, dokud nějaká ta krize nepřijde. Ostatně i o Misesovi zlí jazykové tvrdí, že Velkou depresi předpovídal celá dvacátá léta.

A ona je to do jisté míry pravda. Ano, volná měnová politika americké centrální banky po roce 2000 nafoukla realitní bublinu (viz komentář Pavla Rysky). Kdy přesně ale trh rozpozná, že boom je neudržitelný a přizpůsobí se, to se nedalo určit přesně.

Americká ekonomika stále vykazuje kladné tempo růstu, což má potvrzovat, že škarohlídi nemají pravdu. Jenže Fed opět povolil kohoutky a od loňska výrazně snížil úrokové sazby právě ve snaze recesi odvrátit. Podobně šlápl na plyn v roce 1927, a o dva roky tak oddálil nástup Velké deprese.

Tady se nabízí analogie s dopujícím sportovcem, který při prvních známkách únavy ještě zvýší dávky dopingu. Čím déle se bude uměle odkládat nutné ozdravení ekonomiky, tím bolestnější potom bude.

A podobně jako dopingové kontroly nejsou úspěšné v potírání podvádějících sportovců, nebude v potírání finančních krizí účinná ani vyšší regulace finančních trhů. Ta bude schopna podchytit maximálně vedlejší efekty, ne samotné příčiny opakujících se krizí.

Proto jsou zcela zcestná vyjádření, že příčinou krize je „jistý typ globálního kapitalismu“ založený na „víře v nadřazenost neviditelné ruky trhu nad přiměřenou státní regulací a užitečností sociálního státu“. (Cituji z komentáře politologa Jiřího Pehe, který nás také varuje před „expanzí nadnárodního kapitálu“, „neoliberálním doktrinářstvím“ a „bezhlavou privatizací“.)

Na skutečně svobodném trhu by současná krize nemohla nastat, protože ona vysmívaná „neviditelná ruka trhu“ by bankám, které se nyní hroutí, zatnula tipec už v samotném počátku.

To bohužel socialisté všech barev odmítají připustit, takže krize je posledním smrtelným záškubem kapitalismu a basta…

Lliberální institut