EKONOMIKA: Fair trade a liberální ekonomika
Zjednodušeně, certifikát "fair trade" nesou výrobky exportované z rozvojového světa, u kterých je zaručena produkce v sociálně-etických podmínkách, a také při respektování ekologických standardů. Někteří liberální ekonomové mají za to, že případný růst tržního vlivu fair trade naruší svobodnou světovou ekonomiku. Zvýší se totiž náklady (například) kávy a kakaa, což prý povede k velkému růstu konečných cen. Následně se káva či čokoláda neuplatní na evropských trzích. Přitom se dá očekávat, že podobný trend, totiž růst procentuálního zastoupení fair trade na celkovém světovém obchodu, poroste. Pochopitelně u těch komodit, kde má export z rozvojových zemí vůbec smysl, neboť právě v těchto regionech jsou pro produkci nejvhodnější podmínky (pokud se bavíme o zemědělství).
Dosud jsou výrobky fair trade spojovány s marginálním spotřebitelským segmentem, ale v civilizované ekonomice by měla být tato certifikace samozřejmostí. Jde totiž o zamezení otrocké práci, na které je západní spotřebitelský trh závislý. Jinak řečeno, pokud liberální ekonom kritizuje fair trade, může se stejnou logikou kritizovat existenci odborů, zákoníku práce či sociální politiky vůbec. Přitom i liberální strany považují existenci sociální politiky za legitimní. Nebo je snad mezi liberálními ekonomy takový, který volá po vykořisťování v duchu dickensovské Anglie či soudobé Číny? Neboť pokud by liberální teorie hlásala právě toto, proč nekonkurovat čínskému exportu na Západ obdobnou sociální politikou v Evropě? Politikou, která umožní levnou pracovní sílu a následně levnou produkci, opětovný návrat západních investorů z Asie a Afriky do Evropy a Severní Ameriky a ušetření na nesmyslné, absurdní logistice.
Dnes už prostě neplatí jednoduché pravidlo: čím svobodnější trh (bez zaměstnaneckých práv, bez ekologických mantinelů), tím svobodnější a výkonnější ekonomika. Předně, kredit každého státu (a jeho serióznost na světovém trhu) závisí na respektování humánních zásad, kvality života střední třídy, vytěsnění chudoby a ghett a z toho plynoucího bezpečí samotné vyšší třídy). A proto marginální vliv fair trade kritizuji. V čem je totiž systémové zavedení standardů fair trade odlišnější než samozřejmá existence sociální politiky (byť v pravicovém, tedy věcném a racionalizovaném měřítku)? Evidentně v ničem.
Dlouhodobým problémem Evropy, a Západu vůbec jsou nízké výkupní ceny zemědělských komodit. Celý problém je však mnohem děsivější, uvědomíme-li si, že další dotace a dovozní cla, po kterých evropští farmáři volají, ještě více znemožní přístup farmářů afrických, jihoamerických a jihoasijských. Tedy přístup, na jehož existenci závisí řešení chudoby, ba i hladomoru Třetího světa. Věc samozřejmě souvisí i s něčím zcela odlišným, totiž se zneužíváním oligopolního vlivu evropských hypermarketů. Leč jak to celé souvisí s naším dnešním tématem, tedy s fair trade obchodem?
Pokud by Západ vyžadoval po importérech z chudých zemí povinnou certifikaci fair trade, opravdu by se ceny importovaných komodit zvýšily. Leč, morálně vzato, nestálo by to přesto za to? Jsou naším evropským cílem nízké spotřebitelské ceny a, řečeno s Václavem Bělohradským, konzumní kult "růstu růstů?" Nebo je to humánní přístup k sobě navzájem?
A co argumenty hospodářské? Ty jsou, chtě nechtě, nejdůležitější. Těžko si totiž vynucovat etiku jinak než totalitními praktikami. Tak tedy, ekonomicky vzato, jsou povinné certifikace méně liberálním instrumentem než dovozní cla a vysoké dotace evropským farmářům? Pokud by totiž importní ceny v Evropě vzrostly, nevedlo by to (alespoň částečně) ke snížení dovozních cel a k tržní uplatnitelnosti samotných evropských zemědělců?
K celému problému Evropa mimochodem přistupuje s "dvojím metrem". Zatímco jsme evropské textiláky a výrobce hraček hodili přes palubu, neboť nemají proti vykořisťovatelsky laciné produkci Číny šanci, do našich zemědělců jsou nalévány hrozivé dotace. Levičáci si mnou ruce, leč Afrika hladoví. Číně tolerujeme bezohledný růst a vlastní ekonomiku si sebemrskačsky ničíme. A naopak, Afričany necháme hladovět stále více a vlastní ekonomiku si rovněž ničíme, pouze jinými instrumenty. Bylo by opravdu zvýšení importních cen takovým problémem? Co by se vlastně mohlo stát?
1. Evropští farmáři by nemuseli ždímat státní rozpočty svých zemí a jejich práce by získala ekonomický smysl (samozřejmě by bylo nutno legislativně znemožnit zneužívání ekonomického tlaku obchodních řetězců na farmáře, například zvýšením pravomocí antimonopolního úřadu)
2. Africkým (a jiným rozvojovým) vlastníkům půdy by se ekonomicky nevyplatilo dále ožebračovat rolníky
3. Africký import by se (paradoxně i přes vyšší ceny) lépe uplatnil na evropských trzích, neboť by mu nebránily byrokratická a omezující dovozní cla
4. Mezi jednotlivými fair trade producenty (nyní už by nemuseli být exoticky nazývání fair trade, podobně jako tak nenazýváme produkci evropskou, sociální zákonodárství respektující) by vznikla přirozená konkurence, nepokoušející se cenově zneužívat svá dříve dominantní postavení
5. Evropské tradiční odvětví, jako jsou např.výroba hraček či textilu by získala zpět svůj standardní tržní podíl
6. Ekologický certifikační tlak na importéry z Třetího světa by byl levnější a efektivnější než byrokratická a těžkopádná vyjednávání v Kodani, Kjótó a v dalších centrech "enviromentalistického náboženství"
Jistě, není vše tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Nicméně, nemožnost důsledné kontroly certifikace nezpochybňuje veškerý přínos zde popsaných systémových opatření. A dnešní legislativní posvěcení vykořisťování, novodobého otroctví a ničení přírody valnou přidanou hodnotu rovněž nevytváří.
