Ve skutečnosti je důvod řeckých obav prakticky totožný s nedávnou americkou hypoteční krizí. Chceme-li pochopit řecký problém, musíme začít na americkém předměstí u amerického snu.
Desítky let byly americké hypotéční listy mezi nejjistějšími cennými papíry na světě. Opíraly se o dobře fungující trh z podstaty i politického prostředí velmi stabilní a dlouhodobě předvídatelný. Pak došlo k zásahu americké administrativy do tohoto trhu a z politických důvodů rozdávali hypoték kdekomu. Rozhodnutí z počátku podpořilo stavební boom, ale když na trh masivně vstoupily nemovitosti dlužníků, kteří je nikdy nebyli schopni splácet, trh se zhroutil. Nejjistější cenné papíry bylo třeba částečně odepsat. Protože velcí držitelé cenných papírů emitují vlastní cenné papíry, jejichž hodnota se mj. odvíjí i od hodnoty spravovaného majetku, s poklesem ceny jedněch papírů začne klesat i cena papírů dalších, a dalších, a dalších, … . Při složitosti a provázanosti trhu takový problém ohrozí důvěru v prakticky všechny hodnoty, které takový trh spravuje. Výsledkem je úprk investorů k jiným komoditám, což může vést až k rozpadu a zhroucení celého světového finančního trhu.
Aby k takovým katastrofám nedocházelo, existuje na světě několik nezávisle povolaných ratingových agentur, které se zabývají tím, že zkoumají bonitu jednotlivých cenných papírů i jejich emitentů, a jejich hodnocení pak slouží pro orientaci investorů. V případě amerického hypotéčního trhu tyto agentury fatálně selhaly. Mlčky předpokládaly, že americká administrativa nese zodpovědnost za svá rozhodnutí a dopadem vládního voluntarismu do stability hypotečního trhu se vůbec nezabývaly. Selhání americké vlády a následné selhání agentur ohrozilo stabilitu celého systému. Léčba poškozeného trhu pak zůstává podřízena nastolení tržní rovnováhy na americkém hypotéčním trhu, stabilita světového finančního trhu je za velkých nákladů obnovována tím, že americká administrativa svoji zodpovědnost za zpackaný zásah do tržního prostředí skutečně přijala.
Co se stalo Řecku? Prý je problémem zavedení eura. Nikoli. Euro platí třeba v Černé Hoře a je tam dobrou zárukou před zneužíváním státní rotačky na peníze. Ve skutečnosti po vzniku eurozóny opět ratingové agentury podlehly politickému tlaku a přidělily ekonomikám eurozóny, problémovým i neproblémovým, stejné hodnocení. Řecké státní dluhopisy se náhle staly stejně bonitními jako třeba německé. A staly se zdrojem stejné nákazy jako pokřivené hypoteční listy z USA. A že v Řecku zvítězila mentalita „To se nám to žere, dokud nám všichni půjčují!“? Vždyť jde o obecné pravidlo, které charakterizuje dnešní dobu úpadku (krachu) sociálního státu obecně!
Řecko (Irsko, Španělsko, Portugalsko, Itálie, …) jsou velkými a váženými dlužníky. V případě takového bankrotu má dlužník stejný problém jako věřitel, který si svoje peníze neohlídal. Protože oněmi věřiteli jsou velké banky, jejichž bonita je náhle a znovu ohrožena, hrozí nové ekonomické otřesy a nová ztráta důvěry ve světové finanční trhy. Znovu tedy jde o selhání vlád a následně i agentur, jako přes kopírák.
Pokud by například populární senátor, primátor a skrblík Kubera náhle Teplice předlužil a zbankrotoval, příliš by se nestalo – hodnocení teplických dluhopisů není svázáno s dluhopisy státními a pan primátor by pouze musel úřadovat doma nebo pod stanem. Stejně tak se příliš nestalo, když jiný stát EU – Maďarsko – také dojel na svoji rozpočtovou politiku. Nikoli proto, že neměl euro, ale protože euro nevytvářelo fíkový list před očima hodnotitelů jeho bonity.
Americká krize byla řešena u prvních „postižených“, jimiž byli držitelé znehodnocených hypotečních listů. Předmětem velmi oprávněné kritiky se stal fakt, že banky svoje škody velmi výrazně nadsadily a schopnost ředitelů vyrazit z vlády tučné příspěvky náležitě ocenily v odměnách.
Evropa se snaží svoji krizi řešit ještě o stupínek níže, přímo u problémových států. Na rozdíl od amerických baráčníků je jejich počet spočitatelný na jedné ruce. Pokud se s dopomocí chytnou Jižané za nos, bylo by to jistě lepší řešení než lít peníze do bank. Ve skutečnosti však zatím vítězí „řešení“, kvůli kterému Američané nemohli dát problémovým baráčníkům například jednorázovou dotaci s cílem zachránit jejich domy před exekucí. V nezodpovědném chování dlužníků („To se nám to žere, …“) by se nic nezměnilo v USA a nemění se ani v Řecku.
Přes všechny problémy řešili Američané krizi rázněji a také účinněji. Evropa je ochromena tyranií „sociálního smíru“, „důstojných jistot“ a podobného balastu, který pomáhá několika potřebným za cenu lehkého žití mnoha líných a skvělého podnikání vyvolených starostlivých.
Vidíme tedy, že standardním způsobem integrovaný kontinent (USA) dokázal pomocí téhož socialistického voluntarismu vytvořit stejný problém jako nestandardní kontinentální kočkopes, kterým je EU. Globální rozsah obou průšvihů je dán nikoli formou integrace, ale vahou ve světové ekonomice. Je také zřetelné, že přístup funkční administrativy (americké) ve srovnání s vágně unijní (evropskou) vytváří lepší podmínky pro řešení. Koneckonců, v USA by vůbec nebylo možné, aby kredibilitu jednotlivého státu někdo posuzoval podle kredibility státu úplně jiného. Mohly by obdobné experimenty s hypotékami v celoevropském měřítku zopakovat americký problém? Teoreticky jistě, v praxi však je dlouhodobá stabilita Starého světa podstatně horší než toho Nového, takže evropské hypoteční listy zdaleka nedosahují pověsti, objemu a významu těch amerických.
Stěží lze tedy tvrdit, že řecký bankrot dokazuje nesmyslnost evropské integrace. Stejně jako skandál s americkými hypotéčními listy ukazuje především na škodlivost deformace trhu z ideologických důvodů, v tomto případě trhů finančních. V obou případech lze najít stejný mechanismus selhání i dokonce stejné spoluviníky.