Zadlužení vyspělých zemí světa a zejména členských států Evropské unie nabývá katastrofických rozměrů. Ke konci letošního roku bude Evropa dlužit svým věřitelům více než 10,155 trilionu eur. Toto nepředstavitelné číslo je zhruba rovno například 250 letošním rozpočtům České republiky.

Evropa v pasti

Současná snaha o obrat tohoto trendu je sice pozitivní, ale doprovázejí ji byť přímo nevyřčené, avšak zřetelné časové horizonty, kdy „už bude vše dobré“. To v pořádku není. Vezmeme-li si za příklad Česko, pak snaha o obrat trendu zadlužování směřuje k plnění Maastrichtských kritérií. Vyrovnaného rozpočtu by ČR měla dosáhnout až dva roky po skončení funkčního období současné sněmovny, tedy za šest let. Přitom bude nutné každoročně uspořit asi 30 miliard korun. I kdyby se toho podařilo dosáhnout, zbývá ještě 1,5 bilionu korun dluhu, který je nutné zaplatit.

Celkové zadlužení Evropy dosáhne letos dle odhadu Eurostatu 84 procent jejího HDP. Příští rok 88 a v roce 2014 sta procent evropského HDP. Příčina je prostá. Mohutný a stabilní trend života na dluh se otáčí podobně jako největší nákladní lodě světa. Nejprve desítky kilometrů brzdí, aby je obrátka ve vysoké rychlosti nerozlomila, a pak následuje vlastní proces otáčení – opět s patřičnou námořnickou rozvahou. Přirovnání je přesné. Abychom se zadlužením něco začali dělat, musela přijít krize, která náležitě zpomalila růst a zcela obnažila neudržitelnost dluhové spirály. Otočení trendu se nese v duchu tvorby dalších dluhů. „Od tohoto roku, kdy jsme začali šetřit, se do dosažení vyrovnaného rozpočtu poměr dluhu k HDP zvýší z 36 na 40 procent,“ uvádí analytik Raiffeisenbank Aleš Michl. Poté se ČR dostane do situace, kdy sice bude obrácená požadovaným správným směrem, ale do bezpečného přístavu jí bude chybět několik desetiletí splátek.

Dluhoví premianti

Podobně jako ČR je na tom prakticky celá Evropa. „Ke konci roku 2010 budou členské země EU dlužit celkem 10,155106 trilionu eur,“ uvádí Eurostat. Za rozumné tempo snižování zadlužení považuje hlavní ekonom UniCredit Bank Pavel Sobíšek procento HDP ročně. „Problém nastane, když ekonomika neporoste,“ upřesnil. Dle této optiky by splacení dluhu ČR trvalo nejméně 40 let za zcela neudržitelného předpokladu, že po celou dobu by česká ekonomika pouze rostla.

Hned šest zemí evropské sedmadvacítky přesáhlo výší svého dluhu 70 procent HDP – Řecko a Itálie dokonce sto procent HDP. Pokud by se tyto země chtěly zcela oddlužit běžnou cestou úspor, trvalo by to několik století. „Můžeme příštích 20 let cílit třeba na dvouprocentní růst HDP, a pokud to bude některý rok vypadat na silnější růst, zbrzdit jej a pomocí restriktivní hospodářské politiky vytvořit přebytek, který bude věnován na snížení dluhu,“ navrhuje ekonomický stratég ČSOB Tomáš Sedláček. Státním defaultem, hyperinflací a dalšími nestandardními nástroji by to šlo rychleji, doufejme však, že nikdo soudný s podobným rychlým řešením nepočítá.

Bezpečí neexistuje

Je zřejmé, že současné „šílenství šetření“, jak nazval aktivity evropských vlád americký ekonom Joseph Stiglitz, nepovede k příliš výraznému poklesu zadlužení. A zřejmě vůbec ne k bezpečné úrovni dluhu. Nelze totiž dlouhodobě počítat s disciplinovanými politiky. A s několika desetiletími nepřetržitého růstu ekonomiky snad ještě méně. Navíc příklad Irska dokazuje, že bezpečné zadlužení neexistuje. Před dvěma lety irský dluh dosahoval 25 procent HDP, nyní však už atakuje hranici 80 procent. Jediné, co lze očekávat, či spíše v co můžeme doufat, je konec života na dluh. Nůše dluhopisů nacpaná směnkami k prasknutí však zůstane na bedrech téměř všech evropských ministrů financí.

Americké hypotéky nás nachytaly s kalhotami u kolenou a stejně nás nejspíš znovu dostane každá další krize. Ta současná se nejprve přesunula z finančnictví do reálné ekonomiky. A posléze ještě dál, tentokrát do veřejných financí řízených státy. Je sporné, do jaké míry státní intervence evropských zemí zastavily během nástupu krize pokles ekonomik. Česko na fiskální stimulace nedalo ani korunu, navzdory tomu byl jeho pokles mnohem méně výrazný než některých zemí, které do svých ekonomik lily peníze proudem. Touto optikou nahlíženo lze souhlasit s profesorem Milanem Zeleným, který záchranné aktivity odsuzuje: „Vlády by neměly rozhodovat a určovat, kdo přežije. Nejsou vybaveny k tomu taková rozhodnutí provádět. O bankrotu rozhoduje ocenění a soud trhu, nikoli státní intervence. Bankrotáře nelze chránit, ale lze jim zákonem pomáhat k rychlé a efektivní transformaci. Státní intervence trhy zkreslují, znemožňují určování hodnoty, čímž krizi zhoršují. Zablokuje se tím totiž očistný efekt krize a ozdravení ekonomik.“

Schizma

Zadlužení se v důsledku krize v Evropě průměrně navýšilo téměř o 40 procent, vezmeme-li v úvahu i její „doběh“ v nejbližší budoucnosti. Lze však jen obtížně odhadnout, zda by při netlumeném průběhu dopady na evropské země byly, anebo nebyly menší. Bez ohledu na to má profesor Zelený pravdu, že výsledkem očisty by byly ekonomiky s podstatně konkurenceschopnější strukturou. S ohledem na budoucí obraty ekonomického cyklu se však debata o vlivu fiskálních stimulů zdá zcela akademickou. „Vycucané“ státy s obrovskými dluhy a náklady na jejich refinancování prakticky nemají další manipulační prostor, aby v případě další krize uvolnily vyšší objem peněz na oživení ekonomiky. Tato aktivita se proto víceméně kompletně přesouvá pod Evropskou centrální banku (ECB), která monetarizací dluhů alespoň tlumí výbušnou situaci na trhu s dluhopisy.

To však problém neřeší, jde jen o manévrování proti větru. Aspoň však při tom nejsou přímo tištěny peníze, neboť ECB kryje výkupy emisemi aktiv s krátkou dobou splatnosti. Touto činností však zvyšuje celkový dluh. Paradoxní situace přesně zobrazuje schizma, v němž se Evropa v současné době nachází.

Příští krize vtrhne do Evropy, jež bude zbavena akceschopnosti. Nalomené státy skončí v defaultu, věřitelé odepíší obrovské ztráty a většina z nich zbankrotuje také. Zdá se, že této očistné fázi už nepůjde nijak zabránit. Pravděpodobně však bude podstatně bolestnější, než kdyby se provedla už před dvěma roky.

Pramen: Eurostat

Týdeník EURO 38/2010