Západní Evropa žije už desítky let v míru, přesto se finančně dostala do poválečného stavu

Objem likvidních peněz v české ekonomice vzrostl podle posledních údajů o 11,8 procenta za posledních dvanáct měsíců. V eurozóně vzrostla podobná veličina o 10,5 procenta.

Co nám tato čísla říkají?

V moderní ekonomii má objem peněz poměrně málo významné postavení. Masivní podíl mediální i akademické pozornosti poutá hrubý domácí produkt, inflace spotřebitelských cen, případně nezaměstnanost. Tyto ukazatele jsou ovšem manipulovatelné a také manipulované. (Tip: zadejte do Googlu slova inflace HDP Campbellův zákon.)

V dobách, kdy ještě koncept HDP nebyl vymyšlen a statistikové teprve začali uvažovat o spotřebním koši coby měřítku inflace, se pod pojmem „inflace“ rozuměl právě růst objemu peněz v ekonomice. To je fakt, na který bychom neměli zapomínat: peněžní expanze předchází cenové expanzi.

Podíváme-li se na důvody, proč Evropská centrální banka i Česká národní banka chrlí peníze, skutečně zjistíme, že jde o obavy z deflace. Tedy záporné inflace. Obě zmíněné centrální banky se opravdu snaží zvýšit míru inflace spotřebitelských cen pomocí inflace měnové. Nechme nyní stranou diskusi, zdali obavy z cenové deflace jsou oprávněné. (Všichni kromě centrálních bankéřů vědí, že nejsou.) Vzniká otázka, zdali měnová inflace může mít ještě nějaké jiné vedlejší účinky.

Samozřejmě může. Velmi významné důsledky.

Jak zničit kapitalismus

John Maynard Keynes konstatoval v roce 1919 v knize Ekonomické důsledky míru toto:

„Lenin prý prohlásil, že nejlepším způsobem, jak zničit kapitalistický systém, je znehodnotit jeho měnu. Pokračujícím procesem inflace mohou vlády konfiskovat, tajně a nepozorovaně, značnou část bohatství svých občanů. Touto metodou lze dokonce konfiskovat cíleně; zatímco mnohé ochudíte, někteří zbohatnou... Lenin měl zajisté pravdu. Neexistuje jemnější a jistější prostředek pro rozvrácení základu společnosti, než je znehodnocení měny.“

Keynes pokračoval vysvětlením příčin inflace:

„Různé válčící státy, neschopné nebo příliš nedůrazné anebo příliš krátkozraké, aby zajistily potřebné peníze pomocí daní, se uchýlily k tisku peněz, aby zachránily své rozpočty... V Německu činí celkové veřejné výdaje v rozpočtovém roce 1919–1920 zhruba 25 miliard marek, z čehož necelých 10 miliard je kryto daněmi. A to ještě ne uvažujeme o placení válečných reparací. V Rusku, Polsku, Maďarsku nebo v Rakousku se o státních rozpočtech nedá vůbec seriózně mluvit.“

Sovětský ekonom Jevgenij Alexejevič Preobraženskij (1886–1937) publikoval v roce 1920 knihu s názvem Papírové peníze v epoše diktatury proletariátu. Preobraženskij tvrdil, že inflace je vysoce efektivní politika pro přerozdělení zdrojů ze soukromého do socializovaného sektoru a pro vyvlastnění peněžního kapitálu patřícího buržoazii. Autor přirovnal inflaci ke kulometu, který střílí do zad buržoazního režimu.

Aby nedošlo k omylu: Keynes byl sice proti hyperinflaci – sám byl ostatně představitelem „buržoazního režimu“ –, ale jinak neměl žádnou zásadní námitku proti „rozumné“ inflaci v řádu jednotek procent ročně. Též byl velkým zastáncem velmi nízkých úrokových sazeb. Dokonce byl autorem pojmu „eutanazie rentiéra“. Podle jeho názoru by státní dluhopisy měly nést tak nízké výnosy, aby rentiéři, kteří do té doby žili z jejich úroků, byli časem vyvlastněni.

Keynes nenáviděl rentiéry, považoval je za pasivní třídu, která nemá v produktivní ekonomice žádné opodstatnění:

„Eutanazie rentiéra, bezcenného investora, nebude provedena náhle, nýbrž postupně, jak jsme mohli v nedávné době vidět ve Velké Británii, a nebude potřebovat žádnou revoluci.“

Keynes tedy prosazoval socializaci investic nikoli vyvlastněním, ale plíživě: pomocí nízkých úrokových sazeb, které jsou doprovázeny poměrně vysokou inflací. Což je přesně ten typ měnové politiky, kterou nyní provozuje Evropská centrální banka a Česká národní banka.

Nic nebude jako před krizí

V moderní době se samozřejmě nepíše o eutanazii rentiéra, a už vůbec ne o inflaci jakožto o kulometu. Ale to je koneckonců jedno. Podstatné je, že centrální banky provádějí politiku, kterou Keynes doporučoval jako vhodný prostředek pro zničení dlouhodobých úspor obyvatelstva.

Proč chtějí centrální banky postupně zlikvidovat rentiéry? V první řadě, dluhová zátěž většiny vyspělých zemí je na podobné úrovni jako po válce. Jiná než inflační cesta prostě není aritmeticky možná. Zvyšovat daně již většinou není kam.

Za druhé, nízké úrokové sazby nutí rentiéry investovat do něčeho jiného než do státních dluhopisů, eutanazie drobného střádala například do podnikání. Začněte podnikat, vezměte si úvěr, sazby jsou velmi výhodné. Centrální banky si od toho slibují oživení ekonomiky. (Samozřejmě marně, protože evropské ekonomiky jsou většinou přeúvěrované a komerční banky trpí nedostatkem kvalitních dlužníků.)

Praktický důsledek? Navzdory dlouhé době míru se západní Evropa dostala finančně do poválečného stavu. Znamená to, že pokud jde o finance a investice, nic nebude jako před finanční krizí. Naopak stojí za to podívat se na dobu ještě dřívější, například do roku 1920.

Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners

LN, 29.4.2016