... změnu stylu ale nečekejme

Evropské měně euru poprvé v historii povládne s největší pravděpodobností žena.

Lídři zemí Evropské unie se poměrně nečekaně shodli na jménu Christine Lagardeové, která v současnosti řídí Mezinárodní měnový fond. Už od listopadu by se měla posadit do šéfovského křesla Evropské centrální banky.

Právě fakt, že jde o ženu, bude zřejmě největší změnou. Jinak se od Evropské centrální banky pod jejím vedením nedá čekat výraznější změna stylu provádění měnové politiky. Lagardeová je zárukou kontinuity a zosobněním vyzpytatelnosti.

I z hlediska měnové politiky České národní banky je příznivé, že představuje poměrně předvídatelnou „vládkyni eura“. S eurozónou jsme ekonomicky nesmírně propojení a ač nesdílíme stejnou měnu, Česká národní banka prostě nemůže nebrat měnovou politiku eurozóny na zřetel.

Otázkou však je, do jaké míry bude Lagardeová – vzděláním právnička – schopna přicházet s novými přístupy k měnověpolitickému podnícení ekonomického růstu v tom případě, že ty stávající nenaplní očekávání. A to, že k naplnění očekávání dojít nemusí, naznačuje již současná situace.

Končící šéf Evropské centrální banky Mario Draghi během svého už takřka osmiletého působení v jejím čele ani jednou nezvyšoval základní úrokovou sazbu. Naopak vymýšlel další a další způsoby, jak měnovou politiku uvolnit tak, aby se inflace dostala ke svému cíli ve výši takřka dvou procent. Nepochodil.

Nyní se široce počítá s tím, že úroky bude ještě před svým odchodem z funkce opět snižovat. Jinými slovy, osm let dělání téhož – byť v různých obměnách a variacích – nevedlo ke kýženému cíli. V jistém smyslu lze tedy říci, že Draghi úspěchu nedosáhl.

A nyní má tedy přijít řada na Lagardeovou. Ta v roli šéfky Mezinárodního měnového fondu Draghiho kroky vždy „jako přes kopírák“ hájila. Vlastně je to takový „Draghi v sukni“. Lze tedy pochybovat, že právě ona se dokáže s Draghiho dosavadním přístupem k měnové politice rozloučit a nastolit styl svůj vlastní, který by mohl být úspěšnější.

Eurozóna si těžko může dovolit další léta jen slabého růstu, chce-li zůstat světovou ekonomickou mocností současného kalibru. Evropa ztrácí na ekonomickém významu ve světě jako celek, ještě rychleji ale na něm ztrácí právě státy, které sdílejí euro. Výjimku představuje Irsko, což je ovšem svého druhu daňový ráj.

Mnohem pravděpodobnějším nástupcem Draghiho než Lagardeová byl Jens Weidmann, šéf německé centrální banky. Ten ve svých proslovech neváhá volat po radikálnějším odchýlení se od Draghiho linie.

Většina lídrů zemí Evropské unie ale zjevně upřednostňuje Draghiho „vrabce v hrsti“, tedy dýchavičný ekonomický růst, před Weidmannovou „holubicí na střeše“, která symbolizuje růst svižnější.

Bez radikálnějšího řezu i v oblasti měnové politiky Evropské centrální banky nemůže eurozóna, a potažmo celá Evropa na holubici ani pomýšlet. Evropa dost možná potřebuje spíše někoho, kdo na jistotu hrát nebude. Někoho, kdo se nebude bát riskovat. To ale Lagardeová není.

Autor je hlavní ekonom Czech Fund