Podíváme-li se na vývoj inflace v nově přistoupivších zemích, které směřují k zavedení eura, je naše republika po Litvě druhým státem, kde jsou ceny nejstabilnější. V loňském roce činil odhad průměrné míry inflace 1,9 procent. V této oblasti mají mnohem více práce státy jako Maďarsko či Slovensko, kde ceny každým rokem vzrostou v průměru o 7 procent. Nemyslím si proto, že je pro nás diskuse o inflačním kritériu klíčová.

Zaměřme se nyní na některá ekonomická kritéria potřebná k přijetí eura a porovnejme snahu o jejich splnění třeba se sousedním Slovenskem. Slovenská cesta za hospodářským úspěchem se řídí tím, co je skutečně potřeba udělat, slovenští vládní politikové se nebojí říkat pravdu, jsou neústupní a odvážní. Nedávno v časopise Forbes otiskli článek, ve kterém sám jeho zakladatel konstatoval, že Slovensko bude mít v krátké době jeden z nejlepších daňových systémů na světě. Jako kdysi Klausova vláda i Slováci se odhodlali ke skutečným reformám, zpočátku to trochu bolelo, ale teď začínají sklízet ovoce. U nás je fiskální disciplína jako na večírku zlaté mládeže - schopnost naší vlády udržet veřejné rozpočty v rovnováze je nulová. Strukturální reformy v oblasti penzí či zdravotnictví jsou u nás stále v nedohlednu, zadluženost státu stále narůstá a když se ekonomice začíná dařit, tak místo, aby stát začal pomalu splácet nebo šetřit, uchyluje se vláda před volbami spíše k nahodilým, nesystémovým a líbivým rozpočtovým výstřelkům. Nedávné „pastelkovné“ je toho názorným příkladem.

Euro – ano či ne? Rozhodování o zavedení eura je u nás zjednodušováno pouze na jedinou otázku a to, zda plníme Maastrichtská kritéria. Tato kritéria jsou však především klíčová pro stávající členy eurozóny. Jsou to jejich kritéria, při jejichž splnění tyto státy otevírají dveře do eurozóny novým státům. Nás by namísto toho mělo zajímat, jaký dopad bude mít euro na Českou republiku a zda pro nás bude zavedení eura vůbec výhodné. Příklad si můžeme vzít z Velké Británie, kde v roce 1997 ministr financí Gordon Brown definoval pět kritérií, na jejichž základě se na ostrovech rozhodlo o zachování britské libry. Základem pro naši diskusi mohou být tzv. „Českolipská kritéria“, která ve svém nedávném projevu přednesl prezident Václav Klaus.

K přijetí eura se Česká republika zavázala podle Smlouvy o přistoupení. Smlouva však neuvádí, do kdy je nutné euro přijmout. Existuje zde také precedens Švédského království, které si dosud svou korunu podrželo, přestože se Maastrichtskou smlouvou k přijetí jednotné měny zavázalo (Švédové se v referendu vyslovili proti a EU jejich rozhodnutí respektovala). Rozhodování o nezbytnosti vstupu do eurozóny proto aktuální je a mělo by se řídit především porovnáním výhod a nevýhod. Zda přijetí společné evropské měny bude výhodou pro nás, zda bude naši vlastní ekonomiku stabilizovat, zda jeho přijetí nevyvolá náhlé výkyvy a zda bude přispívat k ekonomickému růstu, jsou proto klíčové otázky. Na jedné straně by jednotná měnová politika a společný kurz patrně vedly k vyšší inflaci a mohly by prohloubit případnou recesi. Mezi jiným bychom se díky vyšší ceně benzínu v okolních státech dočkali také zvýšení cen benzínu. Na druhé straně bychom mohli mít prospěch ze snížení transakčních nákladů (vyplývajících z výměny jedné měny za druhou) a nemuseli bychom se obávat případného útoku na českou korunu.

Osobně se přikláním k názoru, že v dlouhodobém horizontu i s ohledem na přijímání eura u našich sousedů je přijetí společné měny pro nás nezbytné a výhodné.

Společnou měnu však není třeba přijímat překotně pod vlivem jakési „euroeuforie“, ale na druhé straně je třeba si uvědomit, že nelze zůstat ostrůvkem uprostřed Evropy, kde se jako v jediném státě bude platit českou korunou.

Brusel, 28. března 2006

Poslanec Evropského parlamentu za ODS