aneb Rychlý průvodce pro ekonomizující laiky 2

Cílem následujícího textu je vyjasnit, za jakých podmínek je udržitelná měnová zóna, tzn. opatření, která musejí být učiněna v zeměpisných oblastech, které používají společnou měnu. Pokud kdokoli očekává lamentace nad proradností bruselské nebo pražské politické reprezentace, tak může nyní zanechat čtení. Stejné platí pro osoby, které považují ekonomii za pavědu – toto je ekonomický text.

V předchozím dílu jsem ukázal, že každá geografická oblast, která má vysoce pohyblivé (mobilní) výrobní faktory uvnitř oblasti a vysoce nepohyblivé (imobilní) výrobní faktory směrem ven, je optimální měnovou zónou a měla by používat jednu měnu.

Pro pozorné a pozornější jen zopakuji, že je úplně jedno, jak se jmenuje oblast. Stejně je nepodstatná její rozloha nebo rozsah. Obec, město, region, stát nebo soustátí. Princip je nerozporný a nepotřebuje žádné doplnění nebo komentování.

Nyní přichází otázka, jestli je nebo není možné mít společnou měnu, tedy být měnovou zónou, přestože jsou uvnitř zóny nepohyblivé (imobilní) výrobní faktory? Tak jsem se ihned bez otálení dostal k naplnění cíle tohoto textu.

Odpověď zní: ano, je to možné. Pokud je nepohyblivá pracovní síla uvnitř měnové zóny: obyvatelstvo má nechuť ke stěhování za prací nebo existují bariéry (a je lhostejné, jestli jsou přirozené nebo nepřirozené), které brání pohybu pracovních sil, přesto existuje kanál, jak je lze mít společnou měnu. Skutečně existuje banální způsob, jak nahradit v režimu společné měny nepohyblivé (imobilní) výrobní faktory.

Tím kanálem jsou (chvilka napětí) – rozpočtové přesuny (v ekonomické hantýrce tzv. fiskální transfery). V přechozím dílu jsem ukázal, že v prostoru, kde se mohou běžní jednotlivci pohybovat se svým kapitálem (prací a kapitálovými statky), tak bude dosaženo harmonie prostřednictvím jejich jednání, které má podobu cenového systému.

Nyní situaci více přiblížím dnešní skutečnosti, ve které se běžní jednotlivci nesmějí pohybovat podle vlastního uvážení, ale v závislosti na vůli neběžných jednotlivců – vlády (pro tento případ je úplně jedno, jestli se jedná o volené politiky všech úrovní nebo byrokraty všech úrovní).

Kdyby se snad našel bláhový tvor, který by protestoval proti uvedenému výroku, tak mu připomenu nejméně 80 tisíc stran Acquis communautaire. Uvádějí všechny představitelné a nepředstavitelné standardy, ve všech představitelných a nepředstavitelných oblastech, které jsou všichni povinni plnit. Kromě toho existují ještě státní legislativy, které věc dále komplikují.

Vláda, prostřednictvím rozpočtu, nahrazuje nepohyblivost pracovních sil tak, že posílá finance z více rozvinutých oblastí do méně rozvinutých, tzn., pokud se více daří v Horní Dolní, tak odvádějí více berní, které vláda následně pošle do Malé Velké. Stručně řečeno, každý stát je měnovou zónou. Některé „měnové zóny“ už se staly téměř legendárními, z titulu svých nákladů na jejich udržení.

Například Itálie, kde Sever odvede berně, které vláda pošle na Jih. Nebo bývalá měnová zóna s názvem Československo, kde Západ odvedl, a vláda převedla na Východ. Jak se děje dosud v měnové zóně zvané Německo. Ani po 147 letech trvání měnové zóny, není stejný Jih jako Sever, ani Východy nevypadají jako Západy. Tím je vyjasněna výhodnost nebo nevýhodnost vstupu do měnové zóny. Je evidentní, že se nedařilo a nedaří vládám nahradit cenový systém rozpočtovými přesuny ani v rámci relativně homogenního obyvatelstva.

Na všechny pády je podmínkou existence měnové zóny (v případě imobilní výrobních faktorů) společná rozpočtová politika. Jestliže kdokoli horuje pro používání společné měny, což je jiné stylistické vyjádření života v měnové zóně, tak by měl vědět, jaké jsou náklady jejího udržení. Ty jsou ohromující v rámci jedné země a v horších časech jsou všichni „překvapeni“ jejich výší.

Tím je, z pohledu ekonomie, řečeno vše a tohle všechno ekonomové věděli dopředu a někteří dokonce velmi hlasitě oznamovali důsledky.

Diskuse, jestli je lepší mít vládu umístěnou v Horní nebo Dolní, případně Horní Dolní, nebo v Malé nebo Velké, případně Malé Velké, je z pohledu ekonoma úplně lhostejná. Ex ante je jasné, že bude docházet k distorzím, ať bude umístěna kdekoli.

Snad jen s triviálním doplňkem, že vzdálenost hraje svoji roli v tom, že čím je vláda vzdálenější od místa, kde se ekonomické procesy odehrávají, tím jsou náklady vyšší. A banálním doslovem, že s politickou centralizací jen roste objem nákladů, protože vytvoření centrály znamená dodání nových nákladů. Původní zůstávají v nezměněné výši. Pro vyloučení všech pochybností – všechny země, které přešly na společnou měnu, stále mají vlastní centrální banky a k tomu ještě Evropskou centrální.

Na nejslavnější současně měnové zóně je zábavné, že má svoji měnovou autoritu, ale rozpočtovou, která je základem její existence, si dosud nevytvořila. To jsou paradoxy, pane Vaněk.