Je to opět tady: evropská cena cukru jde nahoru, a to pořádně o desítky procent. Potravináři a spotřebitelé oprávněně zuří, protože cena veškerého zboží, které obsahuje cukr, včetně nápojů, jde nahoru. Naopak producenti cukru v Evropské unii si mnou ruce, protože jim stoupají zisky. Jsou ale tyto zisky poctivě vydělané? Jsou založeny na tržním úspěchu? Nejsou. Jsou to zisky, které vznikají z absurdní evropské regulace trhu s cukrem. Němečtí, rakouští, francouzští a britští majitelé klíčových evropských cukrovarnických firem si ale mohou mnout ruce. Společný boj proti evropským spotřebitelům se jim díky podpoře Evropské komise daří. 

Podívejme se, jak tento chytře vymyšlený stroj na peníze pro majitele cukrovarů vlastně funguje. Je to neuvěřitelné, ale i ve 21. století může existovat v Evropě systém centrálního plánování celé jedné komodity. Cukr zkrátka není komoditou, která se svobodně vyrábí a obchoduje jako třeba rohlíky nebo chléb nebo automobily. Je to komodita kompletně od A až do Z regulovaná. Regulace je založena na tzv. kvótovém systému, kde každému státu EU je centrálně stanoveno, kolik může vyprodukovat cukru. Pokud se vyrobí cukru více, tak stát zaplatí pokutu.

Když před dvěma lety Česká republika předsedala Radě EU, zvolila si jako slogan svého předsednictví heslo "Evropu sladíme". Byl to takový hezký, český, trochu švejkovský dvojsmysl. Realita je ale taková, že se v celé EU nesladí, ale "solí cukr". Výsledkem poslední "cukerné reformy" z roku 2006 je to, že se Evropská unie stala z vývozce cukru čistým dovozcem. Těžce to samozřejmě dopadlo i na Českou republiku. Z cukrovarnické velmoci, kterou bylo Česko a předtím Československo a ještě předtím Rakousko-Uhersko více než 100 let, jsme se dostali do situace, kdy musíme cukr dovážet.

České cukrovary přitom nepodlehly férové konkurenci, ale záměrné nepřátelské regulaci ze strany EU. Prvním krokem k dnešnímu neradostnému stavu byl samotný vstup ČR do EU, který vedl k nastolení nesmyslného "kvótového" systému u nás s extrémně nízce stanovenou kvótou. Druhým krokem potom byla reforma z roku 2006, která umožnila majitelům cukrovarů za evropské peníze zbourat cukrovary. U nás to odnesl například cukrovar v Hrochově Týnci.

Nyní po takto pojaté reformě se cukerný průmysl v celé EU radikálně zmenšil a jeho celková produkce poklesla. Hlavní produkční kapacity ale zůstaly v západní Evropě, což byl smysl celé akce. Pokud nějaký cukrovar zůstal ve střední a východní Evropě, tak jsou to zpravidla ty, které vlastní západoevropské velkocukrovary, které ovládají celý evropský trh. A spotřebitel? Ten to všechno zaplatil v podobě vysoké ceny cukru a ještě v daních, které byly využity na celý ten slavný dotační cirkus.

Je čas říci tomuto systému NE a celý kvótový systém zrušit. Cukr se musí stát svobodnou komoditou, která se bude moci svobodně vyrábět a svobodně obchodovat. Takový systém bude daleko levnější než systém současný a bude také spravedlivější. Cukr se bude vyrábět tam, kde se to bude skutečně vyplácet a nikoliv tam, kde si to někteří politici ve spolupráci s majiteli velkých cukrovarů vylobbují.

Autor je historik a politik, poslanec Evropského parlamentu za ODS

Převzato z Fajmon.blog.idnes.cz se souhlasem autora