A to tvrdím já, ekonomka. A světová ekonomika není v těch správných rukách. Vůbec se mi nechce líbit, kam směřuje. Chcete vědět, jak se to mohlo stát? To bylo tak...

... České ministerstvo financí může slavit. Už si nemohlo vybrat lepší načasování zprávy než krátce před senátními volbami. Byl totiž zveřejněn výsledek hospodaření se státním rozpočtem za prvních devět měsíců roku - a výsledek je ne-u-vě-ři-tel-ný. Zatímco vloni touto dobou měl rozpočet deficit ve výši 2,8 mld. Kč, dnes má naopak přebytek sotva uvěřitelných 82,3 mld. Kč. Je to historicky nejlepší výsledek za prvních devět měsíců roku. To všechno je moc pěkné a zaslouží si potlesk. Má to ale jeden háček. Stát se tak trochu chlubí cizím peřím. Či ještě lépe: Chlubí se svou vlastní chybou.

Jak se to vlastně mohlo přihodit, že stát najednou hospodaří tak bravurně, když dosud se neustále veřejný dluh zvyšoval? Mohou za to dvě věci.

Zaprvé stát soustavně zmenšuje tu část rozpočtu, která má sloužit jako rezerva na horší časy. Když ale vaše rodina vytáhne ze šuplíku obálku poslední záchrany a tou zaplatí dluh, sotva to lze považovat zlepšení vaší finanční situace, i když dluh je na první pohled menší.

A zadruhé – a to je snad ještě pozoruhodnější – rozpočet se tak dobře vyvíjí proto, že se podařilo oproti plánu víc vybrat na daních (příjmy vzrostly meziročně o 6,2 %) a naopak oproti plánu méně utratit třeba na sociálních dávkách (výdaje klesly o 3,1 %). Ano – oproti plánu. Stát tedy do poslední chvíle netušil, kolik na daních vybere a kolik utratí. A nevěděl to proto, že vůbec neodhadl, jak se bude letos česká ekonomika vyvíjet.

Stát se totiž při sestavování rozpočtu chronicky mýlí. Pravidelně v době krize podceňuje hloubku poklesu ekonomiky a pak se diví, že ekonomika padá a rozpočet se vyvíjí mizerně. A v době prosperity pravidelně podceňuje hospodářský růst. A pak se diví, že kupodivu dosahuje lepších výsledků, než vůbec tušil. Skutečný rozpočet pak vůbec neodpovídá tomu rozpočtu, který schválili poslanci. (Podle nich jsme měli letos hospodařit se schodkem 70 mld. Kč. A skutečnost je zjevně úplně jinde.)

Proč se vlastně poslanci vůbec namáhají rozpočet schvalovat, když je očividně nezávazný a k ničemu? V realitě se hospodaří, jak to zrovna vyjde... To je potom těžko po státu chtít, aby veřejné finance konečně vyrovnal, když v lednu sám netuší, co bude v červnu.

A „jak to vyjde“ se nejspíš bude hospodařit i ode dneška za rok. Oficiálně totiž dosud neexistuje žádná prognóza, podle které by česká ekonomika měla v roce 2017 procházet dnem hospodářského cyklu. Všechny dostupné oficiální předpovědi počítají se slušným růstem. Jenomže já bych se vůbec nedivila, mnohé makroekonomické ukazatele to už naznačují, kdyby ekonomika v příštím roce v některých obdobích nerostla vůbec. (Tedy v tom lepším případě. V tom horším můžeme sklouznout do plnokrevné recese.) To ovšem znamená, že rozpočet by se měl příští rok vyvíjet naopak mnohem hůř, než si dnes stát maluje.

Celé to ovšem ukazuje na mnohem širší problém. Tahle predikční mizérie v ekonomii není nic nového pod sluncem. Například centrální banky světa se soustavně mýlí ve svých prognózách inflace, přitom ale na těchto prognózách staví svou politiku. Přistupují k záporným úrokovým sazbám nebo intervencím proti české koruně na základě předpovědí, které nevychází. Tak třeba britská centrální banka přiznala, že odhad inflace na rok i na dva dopředu jí v letech 1997-2014 vycházel ze všech prognózovaných ukazatelů vůbec nejhůř, ačkoliv právě na jeho základě prováděla svou měnovou politiku! A ČNB se v pointervenčním období u odhadu inflace na rok dopředu mýlí o více než 1,5 procentního bodu (!), přitom právě na základě této prognózy s intervencemi vlastně začala.

Není se tedy co divit, že lidé tak často znechuceně prskají, že ekonomie je pavěda a že ekonomové jsou jen kecálkové. Mají pravdu – v dnešní době a u velké části ekonomů to opravdu platí. A já – sama ekonomka - jsem z toho znechucená zrovna tak. Vtip je totiž v tom, že dnešní „ekonomie“ už dávno není tou ekonomií, kterou bývala před lety. A dnešní „ekonomové“ už víc než ekonomové jsou matematici, kteří pro své modely nevidí lidi.

Když se mě někdo zeptá, v čem spočívá moje profese, odpovídám, že zkoumám chování lidí. Odhaduji, jak se asi velké masy lidí v určitých situacích zachovají. Na základě porovnání s historickými příklady, na základě trochy psychologie, občas i na základě trochy intuice a prostého selského úsudku. Matematiky je v tom pramálo a když, tak většinou hlavně tehdy, počítám-li ukazatele jako úrokové sazby nebo ocenění nějakých komplikovanějších finančních produktů. „Kupodivu“ to celkem funguje. Ostatně tak jako to kdysi fungovalo ještě v době, než se „ekonomové“ zbláznili do matematiky.

Jenomže v centrálních institucích už dneska prakticky nenajdete nikoho, kdo by o profesi ekonoma mluvil jako o „zkoumání chování lidí“. Snad je to otázka módy, snad otázka nutnosti vybojovat si pracovní místo tím, že „ekonom“ dokáže svou kvalitu počtem doložených certifikátů z ekonometrie. Dneska se vlastně v centrálních bankách nebo nadnárodních organizacích už skoro ani nemluví o „ekonomii“ jako takové – namísto toho se mluví spíš o „ekonometrii“. A tito ekonometrové jsou sice zdatní matematici, o tom žádná, ale když se jich zeptáte, jak veřejnost zareaguje, když uslyší o problémech největší německé banky, když bude vyděšena obrázky imigrantů povalujících se podél silnic, když jí banky napaří záporné úrokové sazby, pokrčí jen rameny a vychrlí na vás rovnici. O pravé ekonomii toho někteří z nich slyšeli, co by za nehet vlezlo.

Ještě se divíte, že to jde se světovou ekonomikou už někdy od roku 2008 od desíti k pěti? A kam jinam by to taky mohlo jít, když si s ní jak kluci na písečku hrají matematici, co se vydávají za ekonomy, kteří ji pořád víc a víc vychylují z rovnováhy a ani o tom sami nevědí? Nebo je to snad normální stav, že je dnes výhodnější mít peníze ve slamníku než v bance? A myslíte, že takový stav by někdy normální ekonom připustil?

Převzato z Sichtarova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky

Autorka je ředitelka společnosti Next Finance s.r.o.