Minimální mzda a její dopady na ekonomiku jsou tradičním předmětem sporů zastánců dvou zcela odlišných názorů. Oba tábory pro svou argumentaci používají množství studií renomovaných autorů, jejichž závěry jsou často zcela protichůdné. To je zvláštní zejména proto, že efekty minimální mzdy jsou poměrně dobře interpretovatelné v exaktních číslech.
Kdo má pravdu?
Jeden názorový proud, u nás reprezentovaný odbory a levicí, tvrdí, že minimální mzda snižuje chudobu nízkopříjmových skupin obyvatel, přispívá k poklesu příjmové nerovnosti, motivuje zaměstnance s nízkou produktivitou, zabraňuje nekalé konkurenci firem, založené na zneužívání pracovní síly, a zaručuje, že pracovat se vyplatí. Druhý proud, zastávaný politickou pravicí, považuje minimální mzdu za zcela nevhodný nástroj intervence státu do volného trhu, který narušuje svobodnou možnost zaměstnance a zaměstnavatele stanovit si podmínky kontraktu a ve svém důsledku způsobuje tržní neefektivity, především pokles zaměstnanosti a celkového produktu ekonomiky. Sociální cíle minimální mzdy ohrožuje dle tohoto názorového proudu fakt, že pracovníci s nízkým příjmem, jimž primárně mělo toto opatření pomoci k dosažení vyšší životní úrovně, v důsledku administrativního zvýšení ceny své práce zaměstnání ztratí. Brání také aktivnímu přístupu chudých k sebezajištění formou kumulace nehodinových (například úkolových) úvazků, jejichž jednotlivá absolutní výše je sice pod úrovní minimální mzdy, součet ji však vysoce převyšuje.
Tisíc studií
Zastánci levicového názorového proudu opírají své argumenty o studie autorů Shapiro a Stiglitz (1984), dle nichž minimální mzda účinkuje jako motivační prvek přímo působící na úsilí pracovníka udržet si své zaměstnání. Dále uveďme práci Cahuca a Zylberberga (2004) či Cubitta a Hargreaves-Heapa (1999), kteří považují minimální mzdu za motivaci k akumulaci kapitálu, což prý nepřímo zlepšuje dynamickou efektivitu hospodářství a napomáhá vytvoření ekonomiky s vysokou úrovní dovedností a vysokou přidanou hodnotou. Série konkrétních studií, zabývající se vlivem růstu minimální mzdy ve fastfood restauracích, provedené ekonomy univerzit v Berkeley a Princetonu, uvádějí, že zaměstnanost ve fastfood restauracích po navýšení minimální mzdy vzrostla. Proti těmto závěrům stojí nejméně stejné množství studií prokazujících pravý opak. Během společenské diskuse jsou pak závěry jednotlivých prací oběma stranami používány jako absolutní pravdy. A právě v tom je skrytý problém.
Užíváme-li závěry jakékoli studie coby argumentační základny, je nezbytné poměřovat také podmínky, v jakých vznikla. V jaké fázi hospodářského cyklu se sbírala data? Bylo to v době stagnace či poklesu? Nebo v době vrcholící konjunktury, kdy například na počátku roku 2008 pražské PR agentury zaměstnávaly ze zoufalství i lidi s nedokončeným tříletým učilištěm? Jaká byla povaha zkoumaného trhu práce – šlo o homogenní oblast typu Praha a Středočeský kraj, nebo byl zkoumán silně roztříštěný trh, jakým je třeba celá ČR s výraznými sociálními rozdíly mezi centrem a několika problémovými regiony? Aplikujeme-li dostupná statistická data v rámci České republiky, vychází jednoznačný závěr.
Raději bez minima
Růst minimální mzdy v ČR s výjimkou let 1990–1991 (kdy je exaktní posouzení vlivem přechodu od plánované ekonomiky prakticky nemožné) nepůsobil na zvýšení pracovních ani celkových příjmů chudých domácností. Vedle toho minimální mzda významně zatížila ekonomiky okresů, které vykazují relativně nízkou mzdovou hladinu, a její růst tam způsobil zvyšování nezaměstnanosti. Tím se nepochybně prokazuje nezbytnost uvažovat o minimální mzdě jako o nástroji, který je nadmíru citlivý na charakter prostředí, v němž se zavádí. Jinými slovy, plošná aplikace jedné sazby minimální mzdy na heterogenní trh práce v důsledku způsobí ještě výraznější rozdíly mezi nejbohatšími a nejchudšími oblastmi. Další navyšování minimální mzdy tedy pouze prohloubí již popsané negativní regionální důsledky i dopady na chudé domácnosti, o to více vzhledem k současné poloze hospodářského cyklu. Výši negativních dopadů lze považovat za úměrnou případnému navýšení sazby minimální mzdy. Vedle toho, že se chudoba nesníží (spíše naopak) a regionální ekonomické dopady lze očekávat výrazně negativní, nezaměstnaní propuštění v důsledku rostoucí minimální mzdy budou od státu nárokovat podporu v nezaměstnanosti či jiný typ sociálních dávek. V podmínkách, v jakých se nyní nachází ČR, můžeme považovat už jen samu existenci minimální mzdy za jev, který působí proti růstu ekonomiky.
Týdeník EURO 40/2010