Ve víru minulého týdne mě zaujaly dvě události. První byla domácí, samozřejmě schvalování „zákona roku“, státního rozpočtu, tím druhým byla obligátní informace, že v Řecku proběhla 24hodinová generální stávka.

„Veřejný dluh Řecka má podle posledních údajů z Evropské komise dosáhnout v letošním roce 315 miliard eur, respektive 180 procent HDP. Levicová vláda premiéra Alexise Tsiprase přitom odmítá tlak některých věřitelů na to, aby přijala další úsporná opatření od roku 2019, protože země se podle propočtů bude stále nacházet v dluhové pasti.“ Přiznávám, že tento odstavec jsem si vypůjčil ze stránek informačního webu, ale nepřináší nic nového - vyčíslení dluhu Řecka, na který jsme si zvykli.

Zdá se, že jsme si zvykli i na to, že do této země každý půlrok odchází cca 5.000.000.000 eur (slovy pět miliard eur) jako pomoc restrukturalizaci hospodářství. Ty peníze prý budou jednou splaceny. Opravdu tomu věříte? Opravdu tomu věří zodpovědní politici a finančníci?

Řecký premiér Alexis Tsipras při této příležitosti prohlásil, že navýší nejnižší důchody, které jsou nyní 850 eur, to je nějakých 23 tisíc našich korun českých.

Shodou okolností, se právě k tomuto tématu na ČT24 objevily tyto údaje. V ČR je cca 2,39 milionů důchodců a skladba důchodů je zhruba následující:

Rozhodně nechci vyvolávat laciné vášně typu - v Německu, ve Švýcarsku, v Austrálii.... „berou takový prachy“, ceny a životní náklady v různých zemích mají jinou skladbu a úroveň, ale jak je možné, že k nejchudšímu řeckému důchodci se příjmem pouhých 12 tisíc vyrovná skoro bych řekl příjmově exkluzivní skupina důchodců-našinců, přičemž v některých zemích eurozóny je situace ještě zvrácenější?

Jeden český kníže prohlásil, že když sousedovi hoří dům, musíme mu pomoci, s tím nelze než souhlasit, ale řecké hospodářství „hoří“ už několik let, možná desetiletí, takže si na něj všichni jakoby zvykli, jsou unaveni. Tu a tam někdo přiloží, jiný přinese kýbl s vodou a pro televizní štáby něco uhasí.

Nelze popřít, že česká ekonomika si vede dobře, nezaměstnanost je nízká, naopak chybí pracovníci, obzvláště v technických oborech. Naopak v Řecku se nezaměstnanost počítá v desítkách procent, statisíce obyvatel odešly pracovat do zahraničí, stávka stíhá stávku. Za této situace mají dva miliony českých důchodců v přepočtu menší důchod než jejich řečtí vrstevníci, přičemž na řecký ekonomický zázrak nevěří ani burzovní spekulanti.

Otázka „jak dlouho ještě“ se přímo nabízí, ale vzhledem k politickému vývoji v Itálii to zase nemusí trvat tak dlouho. Proto by se měla každá odpovědná vláda na revoluční změny v eurozoně připravit - a my nakonec také, jenom mi řekněte jak...