Podle jakýchsi přehledů je v České republice nejlevnější pivo na světě. Mravokárci příjemnou zprávu záhy osolili upozorněním, že s tím souvisí i to, že ve spotřebě alkoholu jsme na předních příčkách světové ligy a že to zase není dobře, neboť to škodí lidem i národnímu hospodářství. A proti tomu se musí bojovat. Stát by měl alkohol zdražit, to znamená zvýšit spotřební daň, a spotřeba alkoholu tak snížit.

Zlepšení zdraví obyvatel a zvýšení prosperity země je oblíbená a často opakovaná záminka ke zvýšení příjmů státního rozpočtu. Ani v případě alkoholu tomu není jinak, jakékoliv jiné pohnutky jsou falešné. Kdyby platilo, že pro konzumaci alkoholických nápojů je cena účinnou bariérou, pak bychom vykazovali nejnižší spotřebu naopak nápojů nealkoholických, které jsou u nás dražší než pivo, v pohostinství i dvojnásobně. Naopak ceny sociálně netolerovaných drog jsou, odhaduji, výrazně vyšší než ceny alkoholu, přesto jejich spotřeba nejen u nás stoupá.

Nízké ceny piva nejsou dány malým zdaněním. Stejně drahé nebo i dražší jsou piva nealkoholická a, jak jsem již poznamenal, i jiné nealkoholické nápoje, které ovšem žádnou zvláštní daní zatíženy nejsou. Už vůbec nejsou cenové rozdíly dány výrobními náklady. Nejsem sice technolog, ale tuším, že k výrobě piva se musí zorat pole, zasít ječmen, sklidit a skladovat ječmen, vyrobit slad, zorat pole, vybudovat chmelnici, zasázet chmel, sklidit chmel, ve speciálních technologiích uvařit pivo, ve speciálních podmínkách nechat kvasit a ležet pivo atd… Limonádu vyrobíte přidáním sirupu do vody.

Mám vlastní teorii, proč je pivo levnější než limonáda. Každá značka piva se vyrábí ze specifických surovin a osobitou recepturou. Proto každá chutná jinak. To brání monopolizaci. Podobně je v Itálii nebo Francii například velmi levné víno (a pověst těchto národů tím jinak netrpí).

Žádné Colabýr neexistuje, vzniknout nemůže a nemůže ovládnout trh. Mezi pivy velmi dobře funguje vzájemná konkurence podporovaná individuálními chutěmi a oblibou toho kterého piva u konzumentů. To jsou okolnosti, které nutí výrobce piva zacházet s cenami velmi, velmi opatrně.

Řada odborníků trvá na tom, že snížením dostupnosti a zvýšením ceny alkoholu k poklesu jeho spotřeby dochází. Dokazují to statisticky. Je to možné, nejspíše u mladistvých. Dospělí lidé k volbě nápoje přistupují na základě mnoha jiných kritérií. V Čechách je vysoká spotřeba piva dána staletými tradicemi, zvyklostmi gastronomickými i sociálními, zvyklostmi a pravidly pro setkávání, obyčeji a rituály při komunikaci mezi lidmi, a mnoha dalšími okolnostmi. Podobně i volba, zda obecně alkohol pít či nepít, je u každého člověka svobodná, jedinečná a ovlivněná řadou různých okolností. Lidé, kteří jsou na alkoholu závislí a rozhodli se s tím něco udělat, se zpravidla dostanou do kontaktu s psychology, kteří se jich nejprve ptají, proč začali pít, co je k tomu vedlo a jaké pocity v nich konzumace alkoholu vyvolává. Schválně, kolikrát asi slyšeli odpověď: „Když ono je to tak levné...“

Ovlivňování volby nápoje uměle stanovenou cenou sice může být do jisté míry destimulující – možná. Ale vyplynou z toho nejméně tři nepříjemné důsledky – téměř jistě. Za prvé, cena nebude informací o nabídce, poptávce, spotřebitelských preferencích a nákladech, tedy kategorií ekonomickou, ale stane se kategorií politickou a nástrojem propagandy. Z toho vyplývá, za druhé, že trh a spotřebitelé ztratí přehled, kolik co stojí a zda to za to stojí. Za třetí, zdražení piva administrativním zásahem zvýší ceny všech nápojů, i nealkoholických.

Až bude alkohol opravdu hodně drahý, schválně, kolik notoriků na otázku svého psychologa, proč začali pít, odpoví: „Když já už nevěděl, co s penězi...“