Nechci slevu zadarmo aneb Co je a co není vidět, když přijde na peníze z Evropské unie
Dostáváme víc, než dáváme... nebo ne?
Velké vášně vzbudila na sociálních sítích obrázek Svobodných z cyklu „Věděli jste že...“ o Evropské unii. Píše se tam, že vystoupením z EU bychom mohli okamžitě ušetřit 40 miliard korun, které tam posíláme. Kritika přišla ze všech stran, angažovali se mimo běžné uživatele také europoslanci Tomáš Zdechovský a Luděk Niedermayer nebo předseda Pirátů Ivan Bartoš. Podstatou jejich argumentace je tvrzení, že sice posíláme 40 miliard, ale zároveň inkasujeme 191 miliard, takže jsme celkově v úžasném plusu a kritika je nesmyslná a nemístná.
Na první pohled logická a neprůstřelná argumentace usvědčující Svobodné z čiré demagogie. Dovolím si ale přesto několik poznámek, které už z úst kritiků nezaznívají.
1. Bilance příjmů a čistých nákladů sice vyznívá výrazně ve prospěch Bruselu, avšak s členstvím v EU jsou spojeny také nemalé náklady nepřímé, spojené s implementací a adaptací na unijní legislativu – ty už nejsou tak dobře vidět a málokdo se jimi vůbec snaží zabývat. Petr Mach to před čtyřmi lety hrubě odhadl na 200 miliard. Jistě je nadále diskutabilní, co z těch položek bychom platit chtěli/nechtěli/museli/nemuseli tak jako tak, ale jednoduchá rovnice 191 - 40 = 151 určitě neplatí.
2. Dotace z EU jsou obvykle účelově vázané na přesně definované projekty s povinnou spoluúčastí. Onen „čistý příjem“ z EU tak není možné použít tak, jak bychom chtěli, ale tak, jak EU určí, popř. dovolí. Potřeba a chuť čerpat dotace za každou cenu, protože tato schopnost je dnes měřítkem úspěchu, navíc vede k tomu, že vznikají projekty nepotřebné a nesmyslné, po kterých pak zůstávají dluhy. Řadu případů popisuje seriál iDnes Zmařené dotace.
3. I když je dotační projekt úspěšný, výsledkem je pokřivení trhu. Nevěříte? Představte si, že jste provozovatel tiskárny v Praze. Snažíte se, daří se vám, máte zisk, platíte daně, z nichž část jde do EU. Odtud se vrací dotace, za kterou si váš konkurent o pár kilometrů dál – už za Prahou – koupí tiskařské stroje mnohem levněji v rámci programu „rozvoj regionů“ a nabídne nesrovnatelně nižší cenu. Kvůli dotacím navíc přežívají i méně schopné subjekty, takže místo prosperity podporujeme neefektivitu a zbytečně si zdražujeme život.
4. Existence stále více lidí je už dnes na dotacích zcela založena. Viz agentury na pomoc s čerpáním dotací. Přidaná hodnota je nula, ale padne na ně část toho čistého zisku.
5. I kdyby byla pravda, že více čerpáme, než dáváme, co bude, až EU usoudí, že už jsme čerpali dost a je čas, abychom začali přispívat? Těšíte se?
6. I kdybychom čerpali do nekonečna, ono je to dobře? Že se lidem v Německu, Francii, Anglii a jinde bralo, aby se jiným mohlo dát? Oni jsou cizí a mají se lépe, tak mohou dávat? To je ta spolupráce? Dobře to pojmenoval František Matějka - špinavá, nikoliv čistá pozice.
Kdyby to bylo opravdu tak jednoduché, mohla by nám EU posílat 151 miliard ročně rovnou a ušetřilo by se na transakčních nákladech. Jenomže není. Máloco je totiž opravdu zadarmo. Kdo dává, ten většinou něco chce. V případě EU je to moc regulovat naše životy. Děje se to stále intenzivněji, brzy to potká i roboty. Skutečně to chceme? Stojí to za to?
Autor je člen Svobodných v Praze 4
Převzato ze Svobodni.cz se souhlasem autora