V tomto kontextu to pro českého hospodářského tygra nevypadá valně. Jaký bude doopravdy deficit ve státní kase v následujících letech, si troufnou předpovídat pouze naši erudovaní analytici. To jsou ti klučíci, kteří nás s bezelstným pohledem přesvědčují o skvělém všeobecném růstu a posilování kdečeho, neboť jak známo, dobré zboží se chválí samo. Přitom je zřejmé, že s pojmy jako je státní dluh, veřejný dluh, platební bilance a zahraniční zadluženost nemají problém, a proto se s tím příliš nepářou.
Pokud jde o výši rozpočtového schodku, pak odhad 100 miliard korun za rok, ale i 170 miliard za stejný rok není výjimkou. Záleží prý na úhlu pohledu. Na metodiku výpočtu či spíše odhadů máme prý jen několik odborníků na ministerstvu financí. Jde o kouzelníky, kteří dokážou se státním rozpočtem a jeho bilancí dělat pravé divy. Hlavně pokud jde o odhady budoucích příjmů jejich fantazie nezná mezí. A vyfantazírovaným příjmům pochopitelně odpovídají i státní výdaje. Jenže ty už obvykle z říše snů nebývají a v tom je ta potíž.
Kdyby nešlo o tak závažnou věc, jako že se pořádně neví, jaká je celková zadluženost našeho státu, zda je to „jen“ jeden bilion a asi tři sta padesát miliard korun, anebo zda už jsme překročili půldruhého bilionu korun a směle nakročili ke dvěma bilionům, byla by to celkem zábavná podívaná. Politici i „odborníci na slovo vzatí“ se – nejlépe prostřednictvím médií – přou do krve o jasnou věc, na kterou stačí selský rozum. Že si totiž stát počíná jako velice náročná rodina, která si žije na vysoké noze, utrácí to, na co si nevydělá. Proto si musí neustále půjčovat. Státní finance jsou zjevně mimo jakoukoliv kontrolu. Spíše symbolická rozpočtová disciplína k všeobecnému marasmu státních financí vydatně přispívá. Kdo tvrdí, že přijetí eura je prakticky jen politické rozhodnutí, lže. Společná evropská měna je hlavně a především o ekonomice.
Náš vstup do eurozóny by EU nijak neohrozil ani nepoškodil. Ale přijetí eura v nepravou chvíli by nás mohlo hospodářsky srazit na kolena. Pokusy z přísných kritérií se nějak vylhat pomocí kouzel s čísly nevycházejí. Stydlivá vyjádření našich centrálních bankéřů, že přípravu na přijetí eura do termínu, který jsme si sami stanovili, tj.do roku 2010, „nestihneme“, jsou jen diplomatickým potvrzením skutečnosti, že naše šance na přijetí eura se bez hlubokých změn ve finančním hospodaření státu rovnají nule. Změny budou bolet, neboť cesta z dluhové pasti nikdy bezbolestná není. Stát prostě musí přenést část svých dosavadních výdajů na „lid“. Anebo ho čeká bankrot. Že se k tomu nikdo nemá, je pochopitelné. Lid totiž ty, kdo přitáhnou opratě, nemá rád. A o volbách by jim to mohl spočítat. Porevoluční politický étos vyšuměl. Že v životní úrovni doženeme Rakousko za pět let, bylo možné slibovat vyjeveným občanům naposledy někdy v roce 1994, aniž se ozval nesouhlasný pískot.
Eurozónu tvoří evropští hospodářští obři. Jsou to nejvyspělejší kapitalistické země starého kontinentu, které doháníme a předháníme – a to bez ohledu na režim – nějakých 46 let. To je realita.