Je zcela pochopitelné, že se státním zaměstnancům a jejich odborovým funkcionářům nelíbí vládou nasazené omezení růstu objemu mezd. Jistě je logické, že protestují, vyhrožují stávkami a tlačí na vládu, co to dá. Nakonec učitelé si oprávněně stěžují na mizerné ohodnocení své práce. Přesto je zastavení přírůstku objemu mezd ve státním sektoru asi tím nejlepším a nejreformnějším krokem, který tahle vláda udělala.

Diskuse o výši mezd se tak přenáší z té globální úrovně hádek mezi odborovými svazy a ministry na konkrétní pracoviště. Chcete více vydělávat? Tak to musíte i více pracovat. Tohle pravidlo zcela běžné v privátních firmách je ve státním sektoru stále považováno za absurdní a slovo produktivita tam zní jako nehorázná sprosťárna. Samozřejmě by bylo nesprávné generalizovat, ale fakta jsou jasná. Neexistuje v Česku úřad, vládní, krajský či obecní, kde by nešlo snížit ze dne na den počet zaměstnanců o deset procent. Ve většině případů by to mohlo být i dvakrát či třikrát více a nic by se nedělo. Je třeba stále připomínat konkrétní případ České národní banky, kde ve dvou krocích propustili čtvrtinu zaměstnanců a viceguvernér Luděk Niedermayer se nechal před pár dny slyšet, že i přesto by se dalo ještě pár pracovních míst ušetřit.

A bylo by asi dobře také si všimnout, že kancelářská plocha připadající na státního úředníka je podle průzkumů několikanásobně větší než na administrativní sílu v privátním sektoru. Ještě by to chtělo porovnat také náklady na zařízení kanceláří a ceny, za něž se nakupuje. Nedávno se mladý auditor na ministerstvu zahraničí pozastavil nad tím, že dva regály na šanony stojí čtyřicet tisíc korun. Pak se nemůžeme ani divit, že náklady na rekonstrukci kanceláří mnoha politiků připomínají spíš účet za obnovu kaple sv. Kříže na Karlštejně.

Zároveň není pochyb, že podstatná část úředníků se zabývá pouze činnostmi, které slouží zase jiným úředníkům, ale občanům jsou na draka. Zmizení těchto lidí z organizačního pavouka opravdu nikdo nezaregistruje. To není v žádném případě problém jen české administrativy, ale jev zcela internacionální a zasahující celý civilizovaný svět, který se s byrokracií potýká tu více, tu méně úspěšně

Státní zaměstnanci samozřejmě nejsou jen úředníci, ale také učitelé, policisté, hasiči. Ale to, že je málo dopravních policistů na to, aby stihli hlídkovat na silnicích, neznamená, že máme celkově málo policistů. Také v některých školách jistě chybějí učitelé, ale rozhodně ne všude a rozhodně ne v každé škole je jejich pracovní doba řádně využita.

A že by klesla bezpečnost na ulicích či kvalita vzdělávání, kdyby se počty těchto zaměstnanců snížily o pět, šest či sedm procent? Určitě ne, zvláště pokud by úsporami vzniklé peníze nebyly rozpouštěny podle nesmyslných tarifních tabulek, ale byly rozdělovány tak, aby zvýšení platu opravdu pocítil ten, kdo odvádí kvalitnější a lepší práci.

Není přitom síly, která by potřebné změny v personální práci a v odměňování ve státním sektoru nastartovala odněkud zvenku. Zářně to dokumentuje takzvaná Sobotkova reforma veřejných financí z roku 2003, která předepisovala sice jakési kosmetické snižování stavů, ale zcela se minula účinkem.

Proto je přiškrcení přívodu peněz a ponechání rozhodnutí o skutečně potřebných počtech lidí na jednotlivých pracovištích jedinou správnou cestou, kterou se dá dosáhnout lepšího a efektivnějšího fungování služeb, jež si ze svých daní platíme. Je jasné, že odbory budou v této situaci křičet, pořádat demonstrace či stávky. Vláda by však z této cesty neměla uhnout ani o milimetr. Rozumné snížení stavů a důraz na produktivitu práce totiž nakonec pomůžou i všem schopným a pracovitým státním zaměstnancům.

MfD, 3.9.2007