Kdo a jak zaplatí vzniklé dluhy? Centrální banky budou lít peníze do ekonomiky
Pandemie koronaviru poskytuje možnost sledovat a srovnávat během tohoto nechtěného experimentu reakce různých vlád, a to jak na pandemii samotnou, tak na následný ekonomický šok. Ještě zajímavější srovnání poskytuje reakce na minulou krizi z let 2007–2009.
Trumpův program
Začněme největší ekonomikou světa. Americká vláda v čele s prezidentem Trumpem bývá kritizována za pomalou a nedostatečnou reakci na šíření viru. Nicméně prezident ve shodě s Kongresem dokázal velmi rychle prosadit rozsáhlý program zvaný CARES (Coronavirus Aid, Relief and Economic Security Act – Zákon o koronavirové pomoci, zotavení a hospodářské bezpečnosti). Celková hodnota tohoto programu je vyčíslena na neuvěřitelnou sumu přesahující 2100 miliard dolarů. To odpovídá desetině amerického hrubého domácího produktu.
Pro srovnání, záchranný program přijatý po velké finanční krizi odpovídal ve své době (2009) zhruba 5,8 procenta HDP. Nicméně celkové náklady na krizi byly podstatně větší: americký federální dluh vyskočil z předkrizové úrovně 62 procent HDP na úroveň přes 100 procent HDP (2012). Poslední známá hodnota z doby před koronavirem byla 106,8 procenta HDP.
Jak bude americký federální dluh vypadat za takových pět až deset let ode dneška, zatím nevíme. Mohli bychom se vsadit, že nepoklesne. Už jen proto, že program CARES má četné sociální prvky, u nichž je vysoce pravděpodobné, že přečkají pandemii a zůstanou natrvalo.
Na co konkrétně CARES myslí?
Celkem 454 miliard dolarů je vyhrazeno na půjčky podnikům. Dalších 349 miliard na půjčky malým podnikům a živnostem. Celkem 301 miliard na sociální podporu domácností, 250 miliard na pojištění v nezaměstnanosti a 221 miliard na odklad daňových povinností a podobné účely. Zbytek jde na příspěvky domácnostem, důchodcům a studentům.
Za zmínku stojí úvěrový program Economic Injury Disaster Loans (EIDL) určený malým podnikům, včetně dobročinných spolků. Úvěr může být buď bez zástavy v maximální hodnotě 25 000 dolarů, anebo se zástavou až do dvou milionů. Doba splatnosti může být až třicet let, prvních deset tisíc dolarů je nevratná podpora. Žadatel musí mít přijatelnou úvěrovou historii. Úvěr může být použit pro hrazení provozních nákladů a závazků, které by podnikatel jinak nemohl platit kvůli výpadku tržeb. Úvěr však nesmí nahrazovat ušlé tržby ani nesmí být použit pro rozšíření podnikání.
Jak se program CARES osvědčí, ukáže čas – nicméně již během března 2020 statistiky amerických podnikových úvěrů zaznamenaly dvojciferný nárůst, který by odpovídal spíše hospodářské expanzi. Pro srovnání, ještě v únoru objem úvěrů rostl pouze 1,2procentním tempem, které naopak odpovídalo začínající recesi.
Stranou nezůstává ani Federální rezervní systém. Meziroční růst objemu likvidních peněz ke dni 6. dubna 2020 dosáhl 20,3 procenta. To je hodnota, které bylo naposledy dosaženo nedlouho po 11. září 2001. Ani během akutní fáze velké finanční krize neprobíhalo pumpování peněz do ekonomiky rychleji. (A co ECB a ČNB? Zatím nevíme, poslední publikované statistiky peněžní zásoby se vztahují k únoru.)
Americká ekonomika vykazuje díky rychlé finanční pomoci současně známky krize a přehřátí. Zajímavý paradox, který jsme zatím nezažili a který je důsledkem rychlosti vývoje. Procesy, které během minulé krize trvaly měsíce, probíhají nyní v měřítku dní. Ovšem rekordní růst žádostí o podporu v nezaměstnanosti, jaký Amerika nedávno zažila, překonává o desítkový řád všechny dosavadní krize, jež historie zná.
V evropských zemích bývají obvyklá opatření, kdy stát hradí zaměstnavatelům většinu, nebo dokonce celou mzdu. Dánsko například hradí zaměstnavatelům 75 procent mzdy. Evropané, na rozdíl od Američanů, považují propouštění za velké neštěstí, neboť najít si novou práci v typické přeregulované evropské ekonomice (například ve Francii, Španělsku nebo Itálii) je sázka do loterie.
Historie se bude opakovat
Tím se dostáváme k otázce, jak koronavirus změní různé světové ekonomiky, kromě nárůstu dluhů. Je bohužel velmi pravděpodobné, že krize přispěje k trvalému nárůstu moci státu, k obrovskému růstu peněžní inflace. Pravděpodobně i k nárůstu daní, jakkoli se zdá být nemožné, aby současní Evropané platili ještě více.
Ale kdo a jak zaplatí vzniklé dluhy? Historie nás učí, že když je nejhůř, lze dluhy vždy „zředit“ inflací. Není sebemenších pochyb, že historie se bude opakovat i tentokrát. Padnou poslední zábrany a poslední tabu, centrální banky budou lít peníze do ekonomiky, neboť jiná možnost prostě nebude. Vydělají majitelé nemovitostí a některých akcií, prodělají drobní střadatelé a klienti konzervativních penzijních fondů.
Ještě něco. Objevila se myšlenka, že viník pandemie by měl platit světu reparace. Snad by to bylo i spravedlivé, ale zkuste z Číny nějaké dostat! Ani návrh zavést nepřetržitou preventivní karanténu pro všechny cestující z Číny na Západ nezní realisticky. O karanténě na nesmyslné nápady zatím nikdo neuvažoval.
LN, 18.4.2020
Autor je ekonom, Algorithmic Investment Management, a. s.