Dohoda vlády s Nomurou o ukončení sporů vážících desítky miliard korun, k níž se patrně velmi rychle připojí i Československá obchodní banka, je koncem historie dlouhé téměř patnáct let. V ní se během času hrdinové měnili v padouchy, ale za pár let se opět měnily role. Dějiny IPB jsou nejen dějinami složité obnovy kapitalismu v Česku, ale odrážejí i neméně složité vztahy mezi ekonomikou a politikou.

Obecně lze konstatovat, že většina odborné finanční veřejnosti se černobíle dělí na ty, kdo považují krach IPB a její následný prodej za zločinné spiknutí, a na ty, kteří zásah státu v podobě uvalení nucené správy 16. června 2000 slaví jako dobytí Bastily a pád zkorumpovaného režimu. A jak to tak bývá, realita je barevnější.

Notářův hrůzný sen

Když se Investiční banka, nejprve součást Státní banky československé a potom státní peněžní ústav, stala v únoru 1992 akciovou společností, nemohl notář, který u toho asistoval, tušit, co se bude dít. Jinak by nejspíš po hororové noci, v níž se mu zjevila ve snu budoucnost banky plná hrůz a hořících stohů stovek miliard, skončil v bohnické léčebně.

Investiční banka dostala do vínku úvěry na družstevní bytovou výstavbu dotované státem za minulého režimu a jednu miliardu základního jmění. Od počátku však vše neběželo tak, jak tomu nejspíš mělo být.

První šéf, profesor Miroslav Tuček, přední ekonom, začal s bankou aktivně podnikat, pouštěl se do prvních asistencí při privatizacích. Radil například při prodeji Čokoládoven světovému koncernu Nestlé. A také zakládal jako první v zemi investiční fondy. Hra s fondem PIF mu byla osudná. Guvernér národní banky Josef Tošovský tehdy dospěl k závěru, že se vedení banky pokouší přes fondy získat významný vlastnický vliv, a Tuček musel odejít. Tehdejší premiér Václav Klaus, a to přes odpor Tošovského, na jeho místo posadil Jiřího Tesaře, který byl Tučkovým náměstkem, a na dlouhodobou nedůvěru bylo zaděláno.

Stát v bance přitom neměl majoritu od jejího převodu na akciovou společnost. Držel balík 47 procent. Zbylé akcie šly do kuponové privatizace. Nadpoloviční podíl tak neměl stát v bance jako akciové společnosti vlastně nikdy. Nicméně ji bezpečně kontroloval až do prosince 1993. Tehdy se stát rozhodl neúčastnit se navyšování jmění a jeho podíl klesl na 36,5 procenta. O tom, kdo za to může, lze jen spekulovat. Tehdejší ministr privatizace Jiří Skalický tvrdí, že šlo o samostatné rozhodnutí šéfa Fondu národního majetku Tomáše Ježka, ten vinu vidí ve Skalickém.

Zrod „ďábelské“ banky

V lednu 1994 pak došlo ke spojení Investiční banky s maličkou Poštovní bankou a vznikla ona ďábelská IPB. Pak docházelo ještě k dalšímu navyšování kapitálu. Například sloučením s Investičním fondem rychlého výnosu, který byl členem skupiny IPB. Státní podíl se tak stále ředil a vliv managementu rostl. První náměstek a mozek IPB Libor Procházka po letech obhajoval zvláštní postupy při navyšování kapitálu neochotou státu spolupracovat na rozvoji banky, jejíž obchody dramaticky rostly, a tudíž nutně potřebovala další kapitál.

IPB stála věrna svému jménu u obrovského množství investičních projektů a aktivně se účastnila privatizace. Nebylo snad významnějšího podniku, kolem něhož by se netočila. Tolik diskutované české pivovary byly jen atraktivní součástí tehdejšího portfolia banky. Pod jejím palcem byl privatizován Chemapol a vzniklo jeho rozsáhlé impérium. IPB figurovala ve Škodě Plzeň, ČKD, organizovala konsolidaci sklářského průmyslu v ostrém boji se Skloexportem Reginy Rázlové. Ovládala textilky, Svit Zlín, Tchecomalt, Porcelu sdružující výrobce porcelánu a bylo by toho na výčet mnohem více. V říjnu 1994 vlastnila IPB například stoprocentní podíl v televizi Premiéra a financovala rozchod Vladimíra Železného s americkým miliardářem Lauderem. Ale také vybudovala nejúspěšnější stavební spořitelnu, dobrý penzijní fond, pojišťovnu. Služby občanům patřily k tomu nejlepšímu na trhu. Ne všechny transakce by Mirek Dušín označil za čestné a sportovní. Jenže podniky se nakupovaly za nereálné ceny a financovaly se ztrátové provozy. Banka hodně spoléhala na své politické kontakty a ty byly opravdu silné a - jak se na finanční instituci sluší - i diverzifikované. Generální ředitel banky Jiří Tesař byl sociální demokrat pracující dokonce aktivně v ekonomické komisi strany, Libor Procházka platil za člověka blízkého ODS.

Vchází Nomura...

Rok 1997 mnohé změnil. Do Česka dorazily hospodářské potíže. Přišly balíčky, měnová krize a dramaticky vzrostly úroky. Firmy, které IPB financovala, se dostaly do velkých potíží. Kancelář Libora Procházky byla zavalena stohy spisů, nad nimiž se vedly dlouhé debaty a hledaly se cesty, jak alespoň významnou část nerozumně rozpůjčovaných peněz dostat zpět. Vznikla řada projektů, jak by šlo banku směřující rychle k bankrotu zachránit.

Jednou z cest byl i vstup silného investora. Do IPB vstoupila Nomura. Sice se hodně vykládá o tom, že si ji vybral jako investora stát, ale skutečnost je jiná. Na začátku byla dohoda Nomury s managementem IPB. Ten už měl pod kontrolou čtyřicet procent akcií prostřednictvím vlastních dceřiných společností a firem, které dlouhodobě financoval a na nákup akcií IPB jim často půjčil. Šlo například o Vojenské stavby či Charouz Holding. Dalších téměř deset procent akcií již držela Nomura prostřednictvím své české firmy Nutshell. Dohoda mezi nimi říkala, že Nomura odkoupí podíl státu, ale nikdy banku zcela neovládne. Zajišťovala to smlouva, která garantovala managementu jeho pozice a ukládala Nomuře povinnost vlastnit maximálně tolik akcií, kolik jich bude pod kontrolou šéfů banky.

Blíží se nucená správa

V té době už portfolio IPB bylo v takovém stavu, že uvalení nucené správy byla jen otázka dnů a týdnů. Státu toho moc nezbývalo, a tak s prodejem svého minoritního balíku akcií za pouhé tři miliardy Nomuře souhlasil s tím, že investor navýší kapitál banky a stabilizuje její finanční situaci. Ještě koncem března 1998 Nomura podle smluvních podmínek navýšila základní jmění banky o šest miliard korun a v dubnu posílila její kapitál o dalších šest miliard.

Jenže o čisté a zdravé bance stále nemohla být řeč. Nomura nikdy nebyla strategický investor a nechtěla banku držet dlouhodobě. Zkušení bankéři viděli dobře, kam se sune česká ekonomika a její bankovní sektor, a tak se podle toho zařídili. Minimalizovali svou kapitálovou účast v bance různými nepříliš hezkými transakcemi a provedli akci známou jako České pivo. Tedy vyvedení akcií pivovarů Plzeňský Prazdroj a Radegast z IPB.

IPB se pokusila ještě reorganizací a různými transakcemi se špatnými úvěry snížit povinnost tvořit takzvané opravné položky, které ji strhávaly do hlubokých ztrát. Začaly vznikat takzvané kajmanské fondy, komanditní společnosti apod. Na podzim roku 1999 bankovní dohled konstatoval, že tyto operace jsou neúčinné, a žádal rázné řešení v podobě masivního posílení kapitálu. Nomura však už neměla příliš zájem situaci řešit a žádala o pomoc stát.

Ale vláda aktivitou nehýřila. Párkrát to projednala a čas běžel. Na trhu se začaly objevovat informace o možném uvalení nucené správy na IPB a banku začali opouštět klienti. Poté, co vysocí státní úředníci připustili možnost nucené správy, výběry peněz začaly ohrožovat likviditu banky a pád byl blizoučko. Nomura přivedla na ministerstvo financí banku Unicredito s tím, že jí svůj podíl v IPB prodá, pokud dojde ke státní pomoci. Její podmínky nebyly pro ministra financí Pavla Mertlíka přijatelné a především Nomuře už nikdo moc nedůvěřoval, ale bylo nutné jednat. Od dubna se vedla tajná jednání s ČSOB - a ta byla naopak úspěšná.

Den D: pátek 16. září

V pátek 16. září v poledne dorazil na Senovážné náměstí do centrály IPB nucený správce Petr Staněk v doprovodu ozbrojenců v kuklách a neprůstřelných vestách a převzal řízení banky. Pak muselo jít vše ráz na ráz, protože banka byla ve stavu, kdy jí musela být podle platného zákona odebrána bankovní licence. Pokud by však v pondělí devatenáctého zůstaly zavřené její přepážky, ohrozilo by to funkčnost celého bankovního sektoru v zemi. Zastavily by se platby zhruba třetiny podniků v Česku a mezibankovní zúčtovací systém by se zhroutil.

Víkendová jednání nuceného správce, zástupců ministerstva financí, ČNB a ČSOB nakonec v pondělí nad ránem vedla k cíli. Nucený správce prodal jako část podniku celé „vnitřnosti“ IPB Československé obchodní bance. Jemu zůstala v rukou jen skořápka přejmenovaná později na IP banku. A tím dnem také začala nová válka - už trojstranná. Mezi státem, Nomurou a ČSOB. A to stylem všichni proti všem.

MfD, 4.12.2006

zástupce šéfredaktora týdeníku Euro