Nejen velcí evropští přátelé Číny, jako jsou Velká Británie, Francie či Německo, ale i naši sousedé jako Rakousko nebo Polsko se stali zakládajícími členy Asian Infrastructure Investment Bank. Jaký zájem mají tyto země na podílu v mezinárodní finanční instituci iniciované Čínou za účelem podpory investic do infrastruktury v asijsko-pacifické oblasti a představující tak určitou protiváhu finančním zájmům USA v daném regionu? Z obecných prohlášení, která v uplynulých týdnech plnila česká média a sociální sítě, se to těžko dozvíme. Nedozvíme se paradoxně ani to, proč se Česká republika narozdíl od 17 evropských zemí do podobného projektu zatím nepustila.
Naproti tomu je zcela jasné, co nám nejde: ekonomická diplomacie. Jejím cílem by totiž mělo být rozšiřování počtu trhů, na které může proudit český kapitál nebo jeho plody, nikoliv jejich snižování. Jejím cílem by mělo být snižování bariér, které musí čeští podnikatelé při honu za další splacenou fakturou překonávat na zahraničních trzích, nikoliv jejich zvyšování. Ekonomická diplomacie je o navazování vazeb založených na respektu a porozumění, na jejichž základě pak lze pak vytvářet bohatství a skutečně dlouhodobě zlepšovat situaci všech zúčastněných.
Jenže namísto inteligentní ekonomické diplomacie, která by nabízela českým podnikům a podnikatelům srozumitelné informace a předvídatelné prostředí pro zahraniční obchod a investice, se neustále střetáváme s politickým vyhrocováním a tanečky ve stylu „ode zdi ke zdi“. Návštěva Dalajlámy v České republice s nemístními hysterickými reakcemi politické reprezentace i stejně přepjatou odezvou roztočily spirálu akcí a reakcí – nejčerstvější příklad toho, jak nemá ekonomická diplomacie vypadat. Rozjímání vybraných českých deníků o těch nebo oněch pohnutkách politiků jednajících na popud a v zájmu několika vybraných byznysmenů s těmi nebo jinými zájmy sice vytváří atraktivní mediální prostor ve stylu „vytvoř téma a ždímej ho“, ale nedává žádnou logickou odpověď na otázku, proč se naši politici chovají jako slon v (čínském nebo jiném) porcelánu.
Když vloni britský premiér David Cameron diskutoval nad pivem s čínským prezidentem Xi Jinpingem o tom, jak z Británie udělat bránu Číny a čínské měny do Evropy, sice si to také schytal od organizací na lidská práva připomínajících, že v Evropě bereme svobodu tak nějak automaticky, ale nikdo mu nevyčítal, že lobbuje za britský byznys. Stejně tak svět mezinárodního obchodu chápe jako nutnost mnohem četnější návštěvy Angely Merkelové kopající v Číně za zájmy německého byznysu. A že jich je o poznání více než počet vrcholných střetnutí mezi Číňany a českými politiky, si můžete vsadit. Stejně tak s Američany, Kanaďany nebo zeměmi Latinské Ameriky. Tak to ve velkém světě chodí. Platí v něm totiž, že obě strany budou bohatší z obchodu, který proběhne, než z obchodu, který neproběhne. Schopnost ekonomické diplomacie je však jeden z klíčových parametrů kvality nejen u vládnoucích politiků, ale také u opozice. Zájmy domácí ekonomiky nejen z pohledu našich exportérů zboží a kapitálu, ale i domácích podnikatelů, kteří nemusí mít žádný prospěch ze zvýhodňování vybraných zahraničních investic do ČR, jsou v politicky vyspělých kulturách společným zájmem vládnoucích i opozičních sil. U nás tento nadhled chybí.
Nedávno mi říkal jeden drobný český podnikatel, který obchoduje s Čínou a živí tím asi 80 rodin v českém regionu s relativně vyšší nezaměstnaností, že jediné, co potřebuje, je čínské vízum a další potřebné doklady pro obchodování s čínskými partnery, stejně jako rovné podmínky u čínských celníků a dalších úředníků, aby třeba nemusel – narozdíl od jeho zahraničních konkurentů – čekat o měsíc déle na kontejnery se svým zbožím. Politické šaškárny, kdy se náš národ skrze média pře, zda se někomu leze, nebo naopak málo leze do zadku, a to prý v zájmu byznysu, ho velmi znervózňují, protože vytváří nestabilní prostředí pro jeho obchodní aktivity. A podobný pohled na věc zdaleka neplatí jen pro Čínu. Je to společný jmenovatel ekonomické diplomacie.
To, že podnikatelé potřebují stabilní podmínky pro rozvoj byznysu, se totiž zdá být tak jasné, až na to někdy zapomínáme. Připomeňme si proto význam slova podnikání (entrepreneurship):
Podnikání představuje schopnost a ochotu aktivně rozvíjet, organizovat a řídit obchodní jednotku, se všemi riziky s tím souvisejícími, za účelem generovat zisk. Podnikatel kombinuje unikátní mix výrobních faktorů (půdy, práce a kapitálu), aby na trh dodával konkurenceschopný produkt uspokojoval s ním poptávku svých zákazníků. Úspěch v podnikání je v rychle se měnícím, velmi konkurenčním prostředí světového obchodu charakterizován zejména schopnostmi inovovat a podstupovat podnikatelské riziko při dobývání nových odbytišť výrobků.
Jistě, politici budou vždy přesvědčovat veřejnost, že právě díky nim a jejich opulentním politickým jednáním mají spotřebitelé v Německu zájem o česká auta, spotřebitelé na Blízkém východě zájem o české sklo, svítidla a porcelán, obchodní partneři v Latinské Americe zájem o české strojírenské výrobky či zákazníci v Číně zájem o know-how tuzemských firem všeho druhu. Ale to by měli všichni, včetně médií, brát s velkou, velkou rezervou. O úspěchu na globalizovaném trhu totiž rozhodne vždy a pouze ryzí definice slova podnikání.
Co s tím v naší malé rozhádané kotlině? Předně by se měli i vrcholní politici dovzdělat v ekonomické diplomacii. Mimochodem, tento obor v potřebné kvalitě na tuzemských vysokých školách nenajdete. Stejně tak by se ale měli vzdělat v ekonomii mediální komentátoři, kteří vše dokáží vidět jen v jednokolejné (konspirační) perspektivě: politický přešlap = zadání od byznysu.