Bilance rozpočtu na rok 2018 dopadla dobře. Příjmy jsou na úrovni výdajů, dokonce ještě o tři miliardy výše.

Investice se zvýšily, a i když stále zůstávají pod úrovní, na jaké byly před deseti lety, je to krok k lepšímu. Co víc si v této nejisté době přát!

Přesto bývalý ministr financí Miroslav Kalousek na bilanci reagoval slovy: „Děti nás proklejí.“ Člověk je v pokušení nebrat tato silná slova příliš vážně.

Těžký život v opozici vede k frustraci, ta pak zase k emotivním zkratkám. Těžko si může pochvalovat člověk, jehož protivníkům se nebývale daří a v klidu využívají ekonomické prosperity k tomu, aby vyšší útratou prospěli široké veřejnosti.

Miroslav Kalousek je ovšem bývalým a dlouholetým ministrem financí, proto nejde jeho výrok odbýt jen tak mávnutím ruky. Tím spíše, že není při takovém postoji úplnou výjimkou.

S obavami, kam vede aktuální stav rozpočtu, se v televizním rozhovoru netajila ani předsedkyně Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová. Připomněla, že ekonomický cyklus je už za vrcholem, a že tedy můžeme čekat zpomalení. Na případnou recesi jsme přitom připraveni hůře než před rokem 2008.

Před deseti lety neměly evropské státní rozpočty dost peněz, aby zachránily problematické banky nebo výrobní podniky, proto musely zasáhnout centrální banky a snížit úrokovou sazbu až na nulu, aby bylo pro každého k dispozici dost levných peněz.

Dnes jsou státní rozpočty zadlužené ještě víc, než byly před minulou krizí, ovšem centrální banky v Evropě se dosud neodvážily úrokovou sazbu opět zvýšit. Pokud se něco stane, a věřme, že nestane, pak nástroje na obranu nemáme.

Týká se to i Česka, které sice zažilo podivuhodné období prosperity, ovšem státní dluh je pořád vyšší než před desetiletím, a i když zdejší centrální banka pomalu úrokové sazby zvyšuje, o bezpečný polštář se v případě tak malé ekonomiky nejedná.

Proto je třeba vzít vážně i Kalouskovo varování, které využívá delší časovou perspektivu. Dnes má Česko vzhledem k počtu obyvatelstva hodně pracovních sil, které jsou navíc ochotné za nízký plat vytvářet velké hodnoty. To je sice výhoda, zároveň však platí, že si lidé s průměrným nebo nižším platem, tedy naprostá většina obyvatelstva, nedokážou předem zabezpečit důchod, který by je zbavil hrozby chudoby ve stáří.

Zároveň vládní politika zvyšuje aktuální důchody, i když je zřejmé, že současnou úroveň nepůjde bez dalších dluhů v nejbližších desetiletích udržet. Nejde jen o pomoc současným důchodcům, která rozpočet napíná nad jeho možnosti.

Rychle rostou výdaje na státní správu i dotace podnikům, které by přece měly státnímu rozpočtu peníze spíše odvádět. Investice jsou dosud nízké a bylo by přehnané mluvit o tom, že se investuje do budoucího rozvoje.

Vytváří se zdání prosperity a tím se zbytečně utrácejí peníze, které by mohly posloužit jako rezerva budoucích krizí, jako zajištění pro stáří současným pracovníkům a jako základ budoucí prosperity. Taková výstraha má smysl a je třeba ji přinejmenším promyslet.