Vzpomínáte, jak před několika lety osočovali Kalouska a Nečase, že u nás zbytečně straší „řeckou lží“? Už si moc nevzpomínám, v čem měla spočívat – myslím, že ve zbytečném varování před schodkovým rozpočtem a růstem státního dluhu.

Ekonom Pavel Kohout nedávno uveřejnil článek srovnávají export Bulharska a Řecka. V dolarovém vyjádření, přepočteném na jednoho obyvatele, je tento export srovnatelný a v obou případech několikrát nižší než export České republiky.

Rozdíl mezi Bulharskem a Řeckem je ovšem v tom, že státní dluh tvoří v Bulharsku 18 % HDP, kdežto v Řecku 175 %.

Uznávám, že jsem laik, ale závěr Pavla Kohouta mi zní přesvědčivě. Životní úroveň v Řecku a Bulharsku by měla být srovnatelná. Víme však, že v Bulharsku je výrazně nižší než v Řecku.

Tuto myšlenku už nechci připisovat Pavlovi Kohoutovi; vyslovím ji raději sám za sebe, „na své triko“: Řekové si vyšší životní úroveň koupili za ten rozdíl ve výši státního dluhu.

Nebudu se v tomto článku vyjadřovat k otázce, zda podmínky, kladené nyní Řecku, jsou rozumné či nerozumné. Rád bych nám všem připomenul – a rád bych to připomněl hlavně politikům, ministrům vlády a poslancům –, že dluhy jednou bude třeba splácet. Nepatřím ke Kalouskovu fan clubu, ale jsem rád, že na to vždycky upozorňoval.

Na televizi se moc nedívám, na obrázky na internetu jen sporadicky. Ale vzpomínám si, jak jsem po posledních řeckých parlamentních volbách na internetu viděl křepčící přívržence Syrizy, držící transparent „Syriza – Merkel 10 : 0“. Kroutil jsem nad tím hlavou. Paní Merkelovou považuji za skvělou političku, která má výrazný podíl na tom, že se Německu daří dobře. Není to žádná kolonizátorka, která by Řecku přála jen zlé. Nevím, zda Řecku radí dobře, ale slavit vítězství Syrizy jako její prohru je naprostý nesmysl.

Problém Řecka je v tom, že nedokáže vyprodukovat ani zboží, ani služby, o něž by svět stál. Nebo je možná dokáže vyprodukovat (i když skutečnost, že Řecko je krásná a turisticky nesmírně zajímavá země, lze těžko označit za produkci), ale nedokáže je dobře prodat.

Obávám se, že po několika dalších letech řecká životní úroveň skutečně klesne na úroveň Bulharska. Ostatně soudím, že Bulharsko půjde ekonomicky nahoru, a půjde tedy tomuto vývoji vstříc.

Vzpomínám na interview s jakýmsi řeckým studentským vůdcem někdy před šesti sedmi lety. Ptali se ho, zda je opravdu v pořádku, že řečtí studenti mají zadarmo učebnice, když něčemu takovému se netěší studenti snad nikde na světě. „Jejich chyba, že si to nevyjednali,“ zněla jeho odpověď, nad níž jsem kroutil hlavou. Řekové byli skutečnými mistry ve „vyjednávání“ různých benefitů.

Jenže voda nikdy nepoteče nahoru. A dluh se nezmenší, nebude-li stoupat produktivita práce a nebudou-li finance odrážet skutečný stav. Opravdu nemám sebemenší důvod Řekům přát cokoli zlého nebo se nad nimi škodolibě usmívat. Když ale vidím obrázky lidí nadšených z toho, že Řecko řeklo „ne“ podmínkám, které mu byly kladeny mezinárodními institucemi, nezbývá mi zase nic jiného opět než kroutit smutně hlavou.

Jsem laik a nesleduji nějak podrobně řeckou mediální scénu. Možná o ní světová média nereferují zrovna objektivně. Slyšel jsem ale od Řeků řadu výmluv, ale nevzpomínám si, že by někdo z významných řeckých politiků řekl: „Chyba je také na naší straně. Neměli jsme si tolik půjčovat. Neměli jsme žít na dluh.“

Hypermoderní člověk nerad přiznává vinu. Ale někdy je uznání vlastních pochybení nejrychlejším východiskem z krize.

Psáno pro Přítomnost