Není každý den posvícení. Představitelé vlády slavili počátkem října zprávu, že agentura Moody’s zlepšila rating dluhopisů České republiky.

Ovšem o pár dnů později už raději nekomentovali, že se Česko o tři místa propadlo v žebříčku konkurenceschopnosti, který každoročně vydává Světové ekonomické fórum.

Loni jsme byli devětadvacátí, letos nám tedy patří příčka číslo 32. Česko už přes deset let patří do čtvrté desítky nejvyspělejších světových ekonomik, stejně jako několik dalších zemí, se kterými nás spojuje komunistická minulost a přítomnost v Evropské unii. Nepochopitelné na tom je, že právě Česko, nejvyspělejší ze zmíněných států, nedostalo ani šanci nahlédnout do společnosti těch nejlepších.

Jedno z možných vysvětlení nabízí přehled kritérií, podle kterých Světové ekonomické fórum konkurenceschopnost hodnotí. Česko je mezi 140 hodnocenými státy až na 111. místě v kategorii „vládní dlouhodobá vize“. Tím se myslí, že vláda má plán, jak zlepšit výkony ekonomiky a že se ho krok po kroku snaží realizovat. Pokud neznáme cestu kupředu, pak se po ní ani nemůžeme vydat.

Dlouhodobá vize či plán jistě nejsou něčím samospasitelným. Přesto mezinárodní srovnání ukazuje, že si nějaký takový opatřily zvláště ty země, které sledují vzestupnou křivku. Z deseti zemí, jejichž vize Světové ekonomické fórum hodnotilo nejlépe, jich sedm náleží k regionu s největšími perspektivami, tedy Asii, ať už jde o její jihovýchodní část nebo Arabský poloostrov.

V první dvacítce jsou i Spojené státy a pár evropských zemí, konkrétně Lucembursko, Švýcarsko, Finsko a Nizozemsko. U těchto států také člověka napadne, že patří na svém kontinentu k těm, které si dokážou s ekonomickými poryvy poradit lépe.

Samozřejmě existují vyspělé státy, které si s ekonomickou budoucností hlavu příliš nelámou, a předpokládají, že jejich společnosti včetně hospodářské nadstavby jsou dost vyspělé, aby našly cestu bez příkazů shora. Sem patří třeba Velká Británie nebo Rakousko, ovšem i tyto země mají nějakou obecnou, byť trochu rozmlženou představu, kam se v příštích letech ubírat.

Budoucností se obvykle nezabývají tam, kde jsou zvyklí užívat si přítomného dne – ovšem právě to může být důvod, proč teprve ty největší maléry donutí Španěly, Italy a Řeky něco efektivního podniknout. Pak jsou země, které mají dost starostí s přežitím a promyšlenou hospodářskou strategií prostě dohromady nedají, případně ji nahradí ideologií. Není divu, že sem patří všechny levicové diktatury či polodiktatury jižní Ameriky v čele s Venezuelou.

Někde mezi těmito dvěma skupinami jsou postkomunistické země, ze kterých jsou vedle Česka a Slovenska nejhorší Rumunsko, Bosna a Chorvatsko. Již jsme si zvykli, že nás automaticky táhnou nahoru vyspělejší sousedé ze západu a o vlastní vizi se nepokoušíme. Na víc než čtvrtou desítku v konkurenceschopnosti se ovšem tímto způsobem není možné dostat.

Autor je komentátor serveru Echo24