„Svěřte mi správu nad penězi národa a pak ať si vládne, kdo chce.“
Mayer Amschel Bauer Rothschild (1744-1812)
Světový dluh vzrostl na 244.000.000.000.000, slovy dvě stě čtyřicet čtyři bilionů dolarů. Každým dnem, každou hodinou, ba každičkou vteřinou kasa cink a ty nuly na konci se mění v číslice stále vyšší hodnoty. Když si vyťukáte na internetu World Debt Clock, grafické znázornění, co který národ dluží, budou se vám protáčet panenky a v hlavě honit otázky:
Odkud jsou ty peníze, co utrácíme?
Z éteru.
Děláte si ze mě šoufky? Komu je dlužíme?
Nikomu. Bankéři je vykouzlili na počítačích.
Takže jsou fikce?
Ne tak docela. Řekněme virtuální.
Jsou to bankovní kejkle?
Vypadá to jako kejkle, páchne to jako kejkle, jsou to kejkle století, byť v mezích zákona. Pokusím se je vysvětlit, vezměte to jako vysvětlivky ke vzniku nového společenského uspořádání, v němž žijeme.
Penězotvůrci
Zdrojem virtuálních peněz je schéma, jemuž se v odborné terminologii říká kvantitativní uvolňování, quantitatve easing (QE). Přeloženo: nalévání ničím nepodloženého oběživa do finančního systému. Je to dílo ústředních bank v USA, Evropě a Japonsku, které začaly vytvářet oběživo na klávesnici počítačů, ačkoli jeho výdej je výsadním právem státu. Poskytují je jako úvěry svým členům proti jistinám, které získaly od klientů, jako jsou akcie podniku, lom nebo pole či jiné záruky.
Prohlašovaným cílem QE je povzbudit ekonomiku, zejména když se zotavuje z hospodářské krize a trpí nedostatkem investičního kapitálu. Kolik virtuálního oběživa se toulá po světě, neví ani pánbůh. Vedlejším účinkem je nástup bank k moci ve společnosti, neboť kdo má peníze, tomu hrají.
Téměř všechny peněžní ústavy ve světě jsou soukromé a patří převážně přímo nebo zprostředkovaně rodinnému klanu Rothschildů. Podle neoficiálního seznamu jsou mezi nimi americká Federální reservní banka, Banka Anglie, německá Spolková banka, Banka Francie a švýcarská Národní banka. Souhrnný majetek Rothschildů je odhadován v rozpětí od 350 miliard do mnoha bilionů dolarů.
Čáry máry pod kočáry
Z hlediska obyčejného člověka vypadá QE následovně. Jdete si vypůjčit na stavbu vily milion. Úředník sedne k počítači, napíše smlouvu, vytiskne, vy ji podepíšete, vaše konto se zvýší o milion. Když jej začnete utrácet, čáry máry pod kočáry a virtuální milion nabyde skutečnou kupní sílu. Kejkle jsou to daleko složitější, ale na bližší vysvětlení zde není místo.
Pro banky je QE bonanza. Co to říkám, že se mi huba nezkřiví. Při kopání zlata se člověk nadře, zde jde o bezpracné zisky par excelence, které dovolují bankám stavět si honosná sídla, vyplácet akcionářům tučné dividendy a svým ředitelům dávat velké platy a bonusy. Čtenáři se mohou podívat na poslední výpis z konta a připomenout si, za co všechno a kolik bankám platí… Ale to už je jiný příběh.
Když je dluh vyrovnán, banky vypraly virtuální peníze, za což dostaly úroky, které v průměru činí dvě třetiny půjčky. Vada krásy je v tom, že dlužník může zbankrotovat, když se pro něho úroky a splátky stanou neúnosné. Ti malí moc nevadí. Banka se zahojí na záruce. Potíž nastává, když dojde ke zhroucení celé kategorie dlužníků, nebo když řada podniků z branže postižené krizí zavře vrata. To je pro finanční systém úder na solar plexus. Otázka je, kolik jich snese, než se zlomí v kolenou.
Zakopaný pes
Navzdory své rentabilitě je peněžní sektor zadlužený po uši. V posledních letech zatnul kolektivní sekeru ve výši 60 bilionů dolarů. Vysvětlení spočívá v již zmíněné bytostné závislosti na levném přísunu peněz.
Zakopaný pes schématu QE je v tom, že všem je šuma fuk, kdo virtuální úvěr dostane a na co. Chybí zákon, který víc jak šedesát let dělal požární stěnu, firewall, proti hazardním půjčkám a bankovní spekulaci. Jmenoval se po svých iniciátorech Glass-Steagall Act (GSA). Americký Kongres jej schválil v roce 1933 po burzovním krachu, který způsobil Velkou depresi. Vytvořili jej demokraté éry Rooseveltovy a zničili demokraté éry Clintonovy. O jeho účinnosti svědčí skutečnost, že až do roku 1999, kdy byl zrušen, nenastala žádná peněžní krize. Banky mohly brát vklady a půjčovat peníze proti ověřeným zárukám, což je jejich původní poslání. Spekulace na burze a nebezpečné půjčky byly zakázány. Proto banky tehdy nepudlovaly v dluzích jako dnes.
Krach a trest
Stačilo necelé jedno desetiletí bez GSA, aby se vytvořila bublina pochybných půjček v nákupu nemovitostí, z níž vnikla finanční krize v roce 2008. Zavinila ji ziskuchtivost velkých bank, které dlužní krizi, subprime lending, vyvolaly. Vlády je „potrestaly“ tím, že vykoupily jejich dluhy, aby se „nezhroutila národní a světová ekonomika“. Možná to skutečně bylo nutné, ale za jakou cenu?
Záchranný pás, který stát hodil potápějícím se bankám považovaným za příliš velké, než aby šly ke dnu, napomohl k tomu, že z bankovního peněžnictví se stalo kasino. Velcí hráči, banksteři, vycítili, že jsou chráněni před následky svých rozhodnutí, a nebojí se jít do riskantních, ale vysoce ziskových operací, jejichž následky mohou ohrozit celou ekonomiku.
Zchudlý svět, žluté vesty a bídníci
Výkupné v roce 2008 stálo poplatníky dva biliony dolarů. K tomu je nutno přičíst citelný pokles světového hospodářského růstu a hrubého národního důchodu. Sečteno tesařskou tužkou svět zchudl přinejmenším o deset bilionů dolarů. Následovala léta utahování opasků a oklešťování sociálních programů, než se USA a eurozóna hospodářsky vzpamatovaly.
Důsledky však trvají a působí vážné sociální problémy dodnes. Nejvýznamnějším z nich je zaostávání mezd za inflací, které snižuje kupní sílu pracujících. Skutečnost, že každá druhá francouzská rodina nevystačí s příjmem, vedla ke vzniku protestního hnutí žlutých vest, které přerůstá do občanské neposlušnosti. Kdyby průměrný roční příjem domácností v USA rostl souměrně s výkonností ekonomiky, činil by dnes přibližně 92.000 dolarů a ne pouze 50.000 dolarů. Víc jak třetina Američanů žije v chudobě nebo živoří na její hranici. Dva ze tří Američanů mají koncem měsíce prázdnou peněženku. To jsou ti „deplorables“, bídníci, jak je nazvala Hillary Clintonová, kteří volí a budou volit Donalda Trumpa.
Až to znova bouchne…
Uplynulo další desetiletí a světový finanční systém dnes připomíná náklaďák s nitroglycerinem na silnici plné výmolů. Třaskavina je v lahvích a ke katastrofě postačí, když se při nárazu rozbije jen jedna. Podobně se může složit jen jedna banka nebo bouchnout dluh na automobilovém trhu či zbankrotovat velký koncern v kterékoli průmyslově vyspělé zemi, aby došlo k řetězové reakci a jsme zase na hrnci. Každý den můžeme číst ve Financial Times a Wall Street Journal předpověď, že nějaká dlužní bublina brzy praskne. Řada předních finančních analytiků, mezi nimi známý americký ekonom Michael Hudson, se domnívá, že obchodní válka s Čínou může příchod finanční krize uspíšit.
Příští krach bude plodem dnešního systému. Starý dobrý kapitalismus je na výminku a naším novým pánem je bankovní socialismus, v němž veškeré zisky připadají banksterům a všechny ztráty plebsu, nám všem.
Naplňují se slova Thomase Jeffersona: „Věřím, že bankovní instituce představují mnohem větší nebezpečí pro naše svobody nežli po zuby ozbrojená armáda.“
Co si, človíčku, počneš v tomto cinknutém světě? Nebo spíše, co můžeš udělat?
Voskovec s Werichem zpívali: Každý k moři dopluje, někdo dříve, jiný později… Tváří v tvář skutečnosti, že když se něco má pokazit, tak se to pokazí v nejhorší chvíli, bychom si měli na stejnou melodii zanotovat:
Až to znova bouchne,
snad co nejpozději,
když nemáš prachy v bance,
přežiješ krach snadněji…
Banky, které se nepoloží, s největší pravděpodobností zmrazí konta nebo použijí vklady na svoji záchranu. Ostatně, peníze v bankách nesou třikrát nic. Největší a nejbohatší banka ve Švýcarsku, Union des Banques Suisse, dává vkladatelům 000000 centimů. Negativní úroky jsou na spadnutí.
Kdo neví, jak zabezpečit své úspory, dobře udělá, když za ně koupí cihlu zlata, jestli na ni má, případně zlaté mince nebo pár diamantů.
Psáno pro TV Prima