EKONOMIKA: Čína versus USA

Diplomatický bojkot v Pekingu probíhajících zimních olympijských her a některé komentáře v médiích vyvolávají dojmem, že je Čína uspořádala zcela svévolně, zneužívá je, a proto musejí politici a sdělovací prostředky o to odpovědněji upozorňovat na všechno, co je v Číně špatně. 

To je destrukce olympijských myšlenek a zneužití výjimečné světové sportovní události v mezinárodní politice. Jistě mě některý z laskavých čtenářů upozorní, že jsem zapomněl na bojkot XXIII. letních olympijských her v Los Angeles v roce 1984. Nezapomněl. Stejně tak jsem nezapomněl na bojkot předcházejících XXII. letních olympijských her v Moskvě v roce 1980 ani na slogan „Nejsme jako oni“. Během antických olympijských her se dodržoval „všeobecný posvátný mír – ekecheira“, což znamenalo „zdržení se rukou od zbraní“. Ekecheira byla též starořeckou ženskou personifikací (bohyní) příměří. Poměrně často, ale chybně bývá všeobecný posvátný mír překládán jako boží mír – Pax Dei, což byla od 10. století církevní ochrana nebojujících osob – zejména kněží a poutníků - před válečným násilím.

Sdělovací prostředky jsou zbraní politické propagandy, a proto by bylo žádoucí, kdyby se komentáře sportovních událostí omezily jen na sportovní výkony, a politici by si mohli užít protičínské rétoriky dosyta jindy. Její eskalace signalizuje, že se Čína něčím „provinila“ a musí být za každou cenu a při všech příležitostech dehonestována. Proviněním může být, že si dovolila dosáhnout pozice nejsilnější ekonomiky světa, a to se nedá odpustit.

Když Mezinárodní měnový fond v říjnu 2014 oznámil, že HDP Číny překonal HDP USA a Čína se stala nejvýkonnější ekonomikou světa, tak tato nejvýznamnější ekonomická informace za posledních 142 let v českých mediích téměř zanikla mezi zprávami typu, že na D1 byla dopravní zácpa. Západní politici byli na očekávaný okamžik připraveni lépe a hned zpochybňovali jeho význam tím, že absolutní výše HDP vlastně nic neznamená (do té doby znamenala), že lépe by bylo srovnávat státy podle parirty kupní síly při zohlednění rozdílů cenové úrovně a kurzů měn (do té doby se to nedělalo). Ekvilibristické vysvětlování mělo dokázat, že Čína vlastně USA vůbec nepřekonala, ale nadále zůstává daleko za nimi. Relevantní byl jen fakt, že při nesrovnatelném počtu obyvatel v obou zemích nevypovídá celkový HDP o jeho podílu na osobu, a že žádný způsob vykazování HDP nezachycuje způsob rozdělení společenského bohatství.

USA vznikly v roce 1776, když se během americké revoluce rozpadla „První britská říše“, třináct kolonií odrazilo britská intervenční vojska a založilo USA. Pozici nejvýkonnější ekonomiky světa držely USA od roku 1872, kdy předstihly Velkou Británii. Od té doby se postupně přestal účtovat mezinárodní obchod v librách šterlinků (Great Britain Pound, £) a začal se používat dolar (USD, $), existující od roku 1785. Do začátku 1. světové války byla hodnota jednotlivých světových měn navázána na zlato (americký dolar byl v té době definován jako 1/20 unce zlata), což znemožňovalo vydávat nekryté peníze. Válečné výdaje způsobily, že válčící státy opustily vazbu měn na zlato a vydáváním nekrytých peněz vyvolaly inflaci. Inflace má totiž to neopakovatelné kouzlo, že působí stejně jako nepřímé zdanění, ale na rozdíl od daní se nemusí veřejně vyhlašovat, probíhá bez souhlasu občanů a nezná daňové výjimky.

V té době se pozice amerického dolaru upevnila, protože všechny měny byly znehodnoceny, ale dolar „o něco méně“, protože USA vstoupily do války později a neutrpěly žádné válečné škody na svém území. Po skončení první světové války se žádný stát k původnímu zlatému standardu nevrátil. Od roku 1945 do 15. srpna 1971 platil brettonwoodský měnový systém (standard ekvivalence dolaru a zlata), jehož podstatou bylo navázání amerického dolaru na zlato, a všech ostatních měn na dolar, který byl tehdy fixován jako 1/35 unce zlata. Dolar tím získal roli světové měny, ale jeho směnitelnost za zlato byla omezená, neboť je směly směňovat pouze vlády, nikoliv občané. V zájmu centrálních bank bylo vytvořit rezervy v amerických dolarech, což atraktivitu dolaru zvyšovalo a posílilo jeho postavení.

Vlády USA pak podlehly pokušení vydávat více peněz, než odpovídalo garantovanému kurzu ke zlatu, na což řada států reagovala požadavkem na směnu dolarů za zlato. Vzhledem k tomu, že USA měly po 2. světové válce zásoby zlata velké, systém se držel až do konce 60. let, kdy se začal rozpadat. (Na začátku 2. světové války přikazoval zákon o americké neutralitě, že veškeré prodeje válečného materiálu musí být zaplaceny v hotovosti. Před rokem 1941, kdy byl vydán zákon Lend and Lease, proběhly nejméně dva roky francouzské a britské platby ve zlatě (včetně zlata z kolonií), a po jeho vydání uhradil ve zlatě v rámci Reverse Lend and Lease část plateb SSSR.

V srpnu 1971 požádaly o splnění závazků brettonwoodské dohody Francie a Velká Británie, ale tehdejší 37. prezident Richard Nixon (1913-1994) žádosti nevyhověl a „uzavřením zlatého okna“ brettonwoodský systém zrušil. Tím se vytvořily pohyblivé devizové kurzy a cena zlata vzrostla desetinásobně! V prosinci 1971 inicioval prezident Nixon Smithoniánskou dohodu vytvořenou skupinou G-10: Belgie, Kanada, Francie, Německo, Itálie, Japonsko, Nizozemsko, Švédsko, Spojené království a USA, kterou nazval „Největší měnovou dohodou v dějinách lidstva“. Ta fixovala podhodnocený kurz evropských měn vůči dolaru, který vlivem inflace nadále ztrácel hodnotu, a proto se v březnu 1973 smithoniánský systém zhroutil.

V současnosti neexistuje ani omezená směnitelnost amerického dolaru za zlato, proto nemůže být měřítkem hodnot a jeho používání jako světové měny má zvykový charakter - je podpořené zvykem, že světovou měnou je měna státu rozhodujícího v mezinárodních vztazích. To je zásadní rozdíl od brettonwoodského systému, který garancí omezené směnitelnosti stabilizoval měnovou politiku států, ale USA to „něco stálo“. Současná dominantní pozice amerického dolaru „je gratis“.

Ve svých důsledcích to znamená, že rok 2014 mohl být počátkem nového finančního letopočtu s novou světovou měnou – čínským jüanem (žen-min-pi, CNY, RMB). Opuštění nadhodnoceného dolaru jako mezinárodní měny a jeho nahrazení jinou měnou by pro USA znamenalo značné komplikace. Jsou vojensky nemocnějším státem světa, což dokladuje fakt, že 40 % celosvětových nákladů na zbrojení je vynakládáno v USA. Dalším prvenstvím USA je nejvyšší státní dluh na světě. V roce 2021 činil téměř 29 bill. USD a roste rychleji než HDP. Limit výše státního dluhu sice existuje od roku 1917, ale od té doby byl navýšen více než stokrát, ale jen v roce 2011 kvůli němu snížila agentura Standard & Poor’s Spojeným státům rating. Výše státního dluhu a jeho limit jsou v USA bagatelizovány i proto, že zadlužení je převážně vnitřní, a zahraniční věřitelé drží jen asi 1/3 dluhu (na ní má asi z 1/4 podíl Čína), ale i to znamená, že se splácením dluhu a financováním zbrojení pomáhají USA jiné ekonomiky.

Billion (se dvěma l) je výraz americké angličtiny pro miliardu, kterou si běžný občan nedokáže představit. Miliarda je číslovka, v níž následuje za jedničkou 9 nul, tedy 1 000 000 000, v krátké škále 10⁹. Je to tedy tisíc milionů, což je blízké terminologii britské, která neužívá miliardu, ale thousand milions. Bilion – s jedním l, je v Evropě milion miliónů, 1 000 000 000 000, či 10¹², což bývá častým zdrojem omylů. Pokud se týká současného dluhu USA, pak jeho výši našim občanům nejlépe přiblíží srovnání, že by pokryl státní rozpočet ČR po dobu nejméně 320 let.

Stopy osídlení Číny sahají do osmého století př. n. l., a mezník v jejím vývoji byl rok 221 př. n. l., kdy dynastie Čchin sjednotila různé správní celky a dala zemi jméno Čína. V letech 1911-1912 proběhla sinchajská revoluce (První čínská revoluce), při které byla svržena poslední mandžuská dynastie Aisin Gioro vládnoucí císařství Čching, a 1. ledna 1912 vznikla v Nankingu Čínská republika, jejímž prozatímním prezidentem byl zvolen dr. Sunjatsen (1866-1925). V roce 1928 ovládl Čínskou republiku generál Čankajšek (1887-1975) z Čínské národní strany (Kuomintang), který byl od útoku na Pearl Harbour v roce 1941 na straně Spojenců. V letech 1945-1948 ho během občanské války vytlačil Mao Ce-tung (1893-1976) z čínské pevniny na Tchaj-wan (Formosu), který byl od roku 1895 součástí Japonského císařství. Nad ostrovem Tchaj-wan získala Čínská republika (Čung-chua Min-kuo) správu v roce 1945 a poté na něj Čankajšek přenesl její sídlo a do své smrti v roce 1975 byl jejím prezidentem. Na čínské pevnině vznikla Čínská lidová republika, v jejímž čele stál Mao Ce-tung (Komunistická strana Číny).

Kromě Číňanů žije v zemi dalších 55 národností, s čímž koresponduje i administrativní členění země na 22 provincií, pět autonomních oblastí a čtyři municipality. Čína považuje za svou provincii i Tchaj-wan; Hong Kong (od roku 1997) a Macao (od roku 1999) jsou zvláštními administrativními oblastmi. Ve statistikách bývá upozornění, že neobsahují údaje za Tchaj-wan, Hong Kong, Macao, Tibet a vojenské prostory.

Po 2. světové válce se stala Čína nejrychleji rostoucí ekonomikou světa, a proto se v Číně netrhnou dveře s vládními návštěvami, označovanými jako obchodní diplomacie, ale méně eufemisticky řečeno se jedná o pud ekonomické sebezáchovy. Čína není zemí, kam jsme v roce 1955 s úspěchem vyváželi rikšu odvozenou od motocyklu ČZ 150, ale státem, který v roce 2002 zavedl do provozu Maglev, uskutečnil největší stavby světa: přehradu Tři soutěsky (2003), železnici Peking – Lhasa (2006), most a tunelový komplex Hongkong–Ču-chaj–Macao (2018). Realizuje rovněž vlastní kosmický program. Proti tomu nic nezmůže rétorika českých politiků, podle nichž se v Číně šijí nanejvýš trenýrky podřadné kvality.

Podle upravené metodiky Čína nejvýkonnější ekonomikou světa není, a v roce 2020 bylo oficiální toto pořadí: 1. USA, 2. Čína, 3. Japonsko, 4. Německo, 5. Spojené království, 6. Indie, 7. Francie, 8. Itálie, 9. Kanada, 10. Jižní Korea, 11, Rusko, 12. Brazílie, 13. Austrálie, 14. Španělsko, 15. Indonésie. Za povšimnutí stojí, že mezi „top 15“ je pět států, jejichž moderní dějiny začaly po 2. světové válce (Čína, Indie, Jižní Korea, Brazílie a Indonésie), což dokumentuje zásadní přesuny z kategorie rozvojových zemí do rozvinutých zemí a to, že s ekonomikou Západu se „něco děje“.

V politice se používá citát „Politika je koncentrovaná ekonomika“, který je obvykle přisuzován Vladimíru Iljiči Leninovi, protože jej používal, když zdůrazňoval nutnost ekonomického rozvoje státu. Autorem citátu je určitě některý z dřívějších ekonomů, který tím chtěl vyjádřit, že každý stát si může v politice dovolit jen to, na co ekonomicky má. Když se to ve škole probíralo, tak asi většina českých politiků marodila, nebo nedávala pozor.