Čína opravdu není problém

Spor o návštěvu dalajlámy u ministra kultury se považuje za klíčovou událost podzimní sezóny a najdou se i komentátoři, kteří se domnívají, že téma vydrží až do příštích voleb.

Rozčilování nad faktickou omluvou čtyř ústavních činitelů Číňanům vede ke spekulacím, co všechno se za tím skrývá, a nikdo moc nevěří, že se snad vstřícným přístupem k Říši středu zlepší obchodní pozici Česka vůči Číňanům.

Spor o dalajlámu je typickým příkladem toho, čemu se říká politika pro lidi nebo politika light. Jde o jakousi zábavnou disciplínu, která má vzbudit emoce, aby získala pozornost a přiměla voliče k určitým postojům.

Ve skutečnosti konflikt o prohlášení čtyř ústavních činitelů otevírá důležitou otázku, která se týká souvislosti zahraniční politiky s ekonomikou a tedy prosperitou země. Otázka zní: proč se snažíme o dobré vztahy s Čínou, když to nemá žádný pozitivní vliv na tuzemský export?

Nemá to vliv ani na příliv zahraničních investic do Česka. Nutno ještě podotknout, že Češi tyto investice už opravdu nepotřebují a zvláště ne investice z relativně málo vyspělé země.

Právě během návštěvy dalajlámy si šéf asociace malých podniků Karel Havlíček posteskl, že diplomatické aktivity vůči Číně k ničemu nevedou, protože náš export do této země oproti loňsku klesá. Jistě to má souvislost s ochlazením tamní ekonomiky, v každém případě to znamená, že se naděje na nové odbytiště českých výrobků nenaplnily.

Závislost na Německu

Pozice Číny ve statistikách vývozu poklesla, je až 18. největším příjemcem českého zboží a její odstup za Tureckem a Rumunskem se nápadně zvětšil. Nesoulad zahraniční politiky s exportem je ostatně vidět v mnoha jiných případech. Češi se vymezují jako opozice proti institucím Evropské unie a také vůči Německu.

Ovšem mezi jedenácti největšími obchodními partnery jsou jenom země unie a největší nárůst exportu byl do Německa, potom do Itálie, Španělska a Rakouska. Tradičně vysoký obrat mají obchody s Polskem, Slovenskem a Maďarskem, se kterými se vláda snaží vytvořit jakýsi opoziční blok uvnitř Evropy.

Právě tyto země však letos odebírají méně českého zboží než dříve. Trvale klesá odbyt v tradičně oblíbeném Rusku a nutno dodat, že se snížil i v Americe.

Bilance obchodu se tedy stává negativem zahraniční politiky a pro odpovědné ministry to je jistě důvod k zamyšlení. Je to ovšem důvod k zamyšlení i pro exportéry, kterým se evidentně nedaří pronikat na vzdálenější trhy. Namísto toho se zvětšuje jejich závislost na zakázkách z Německa, které dosahují objemu exportu do dalších sedmi největších partnerských zemí.

Naši bohatší sousedé využívají zdejší laciné práce a my s jejich pomocí dokážeme exportovat i do jiných zemí unie. Takový trend v sobě skrývá problém, protože omezuje prostor k rozhodování o dalším ekonomickém i politickém rozvoji země. Závislost na Číně není problém, to zase byli zdejší ústavní činitelé jenom trochu nešikovní.

Na místě by spíš bylo přemýšlet, jak přeformulovat vztah k Německu a také k zemím Visegrádu. Nemůžeme se tvářit, jak západní sousedy nesnášíme, a spojovat se proti nim s východními sousedy, přitom se hlouběji propadat do ekonomické závislosti na západě, tedy na Německu. Pokud existuje cesta ke ztrátě suverenity, pak vede právě tímto směrem.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus