Čína opravdu není problém

Spor o návštěvu dalajlámy u ministra kultury se považuje za klíčovou událost podzimní sezóny a najdou se i komentátoři, kteří se domnívají, že téma vydrží až do příštích voleb.

Rozčilování nad faktickou omluvou čtyř ústavních činitelů Číňanům vede ke spekulacím, co všechno se za tím skrývá, a nikdo moc nevěří, že se snad vstřícným přístupem k Říši středu zlepší obchodní pozici Česka vůči Číňanům.

Spor o dalajlámu je typickým příkladem toho, čemu se říká politika pro lidi nebo politika light. Jde o jakousi zábavnou disciplínu, která má vzbudit emoce, aby získala pozornost a přiměla voliče k určitým postojům.

Ve skutečnosti konflikt o prohlášení čtyř ústavních činitelů otevírá důležitou otázku, která se týká souvislosti zahraniční politiky s ekonomikou a tedy prosperitou země. Otázka zní: proč se snažíme o dobré vztahy s Čínou, když to nemá žádný pozitivní vliv na tuzemský export?

Nemá to vliv ani na příliv zahraničních investic do Česka. Nutno ještě podotknout, že Češi tyto investice už opravdu nepotřebují a zvláště ne investice z relativně málo vyspělé země.

Právě během návštěvy dalajlámy si šéf asociace malých podniků Karel Havlíček posteskl, že diplomatické aktivity vůči Číně k ničemu nevedou, protože náš export do této země oproti loňsku klesá. Jistě to má souvislost s ochlazením tamní ekonomiky, v každém případě to znamená, že se naděje na nové odbytiště českých výrobků nenaplnily.

Závislost na Německu

Pozice Číny ve statistikách vývozu poklesla, je až 18. největším příjemcem českého zboží a její odstup za Tureckem a Rumunskem se nápadně zvětšil. Nesoulad zahraniční politiky s exportem je ostatně vidět v mnoha jiných případech. Češi se vymezují jako opozice proti institucím Evropské unie a také vůči Německu.

Ovšem mezi jedenácti největšími obchodními partnery jsou jenom země unie a největší nárůst exportu byl do Německa, potom do Itálie, Španělska a Rakouska. Tradičně vysoký obrat mají obchody s Polskem, Slovenskem a Maďarskem, se kterými se vláda snaží vytvořit jakýsi opoziční blok uvnitř Evropy.

Právě tyto země však letos odebírají méně českého zboží než dříve. Trvale klesá odbyt v tradičně oblíbeném Rusku a nutno dodat, že se snížil i v Americe.

Bilance obchodu se tedy stává negativem zahraniční politiky a pro odpovědné ministry to je jistě důvod k zamyšlení. Je to ovšem důvod k zamyšlení i pro exportéry, kterým se evidentně nedaří pronikat na vzdálenější trhy. Namísto toho se zvětšuje jejich závislost na zakázkách z Německa, které dosahují objemu exportu do dalších sedmi největších partnerských zemí.

Naši bohatší sousedé využívají zdejší laciné práce a my s jejich pomocí dokážeme exportovat i do jiných zemí unie. Takový trend v sobě skrývá problém, protože omezuje prostor k rozhodování o dalším ekonomickém i politickém rozvoji země. Závislost na Číně není problém, to zase byli zdejší ústavní činitelé jenom trochu nešikovní.

Na místě by spíš bylo přemýšlet, jak přeformulovat vztah k Německu a také k zemím Visegrádu. Nemůžeme se tvářit, jak západní sousedy nesnášíme, a spojovat se proti nim s východními sousedy, přitom se hlouběji propadat do ekonomické závislosti na západě, tedy na Německu. Pokud existuje cesta ke ztrátě suverenity, pak vede právě tímto směrem.