Startup WeWork se hroutí. Splasknutí bubliny, jež zaplatí důchodci, je vztyčený prst k centrálním bankám
Čtyřicet miliard dolarů v luftu. To je skoro bilion korun. Bublina splaskla, jeden z nejočekávanějších letošních vstupů na burzu skončil spektakulárním fiaskem. Zatímco ještě začátkem roku se americký startup WeWork mohl pyšnit tržním oceněním 47 miliard dolarů, nyní bude rád, když jej investoři ohodnotí aspoň na osm miliard. Splasknutí bubliny WeWork je vztyčeným prstem směrem k centrálním bankám. Ty však těžko změní svůj stávající kurz.
Obchodní model WeWorku není žádná raketová fyzika. Stojí a padá ale s ultranízkými úrokovými sazbami, jež nastavují světové centrální banky. WeWork ve 32 zemích světa, včetně Česka a pražské budovy DRN, pronajímá kancelářské prostory. Na bázi jakéhosi co-workingu či sdílení kancelářských prostor. To znamená, že kanceláře pronajímá krátkodobě a intenzivněji, umí tedy posadit na menší plochu větší počet pracovníků, než je zvykem. Díky tomu také WeWork slušně kasíruje: více lidí na menší ploše znamená samozřejmě finanční bonus. O část tohoto bonusu se ale WeWork musí dělit. Sám totiž kanceláře zpravidla nevlastní, ale pronajímá si je. Zatímco však sám kanceláře podnájemníkům pronajímá krátkodobě, sám si je pronajímá dlouhodobě. Tím se WeWork vystavuje riziku, neboť když se ekonomika dostane do útlumu a o projektíky hipsterů a mileniálů nebude zájem, co-workingy se vyprázdní. WeWorku tedy zbudou prázdné kancly, z nichž bude muset nadále odvádět nájem jejich skutečným majitelům.
Jenže WeWork se dělí nejen o svůj bonus, leč i o své riziko. Může totiž vyhlásit platební neschopnost vůči majitelům kancelářských prostor, aniž by to znamenalo jeho bankrot. Jak to? Celou řadu kanceláří si pronajímá nikoli na své jméno, ale prostřednictvím speciálně vytvořených společností. Pronajímatelé kanceláří tak v případě platební neschopnosti půjdou po těchto společnostech, nikoli po WeWorku samotném.
Vodí WeWork pronajímatele kanceláří za noc? Vůbec ne. Dobře vědí, že s ním sdílejí riziko. Přesto do něj jdou. V prostředí obecně nízkých úrokových sazeb jim vlastně ani nic jiného nezbývá. Úroky na úvěrech nebo dluhopisech jsou nízko, někdy dokonce v záporu, takže investor, který chce dobře vydělávat, musí jít do většího rizika. A už jsme si řekli, že obchodní model WeWorku přináší nejen větší riziko, ale také hezký bonus. O obé se WeWork s pronajímateli kanceláří dělí.
Jde o jeden příklad z mnoha, jak dlouhodobě nízké úrokové sazby, nastavované centrální bankou, podněcují apetýt po riziku. Ten samý apetýt po riziku, poháněný nízkými úroky, ostatně také před více než deseti lety zažehl samotnou světovou finanční krizi.
Obchodní model WeWorku je tedy rizikový, přesto do něj dychtivě investovaly fondy rizikového kapitálu v čele s Vision Fund japonské banky Softbank. SoftBank nyní „propaluje“ miliardy dolarů při krytí ztrát WeWorku, který už svůj úmysl vstoupit na burzu raději stáhl.
Pod drobnohledem veřejnosti
Burza je veřejným trhem, takže při vstupu na ni se daná firma ocitá pod drobnohledem právě veřejnosti. Veřejnost nenašla pro obchodní model WeWorku zdaleka takové pochopení jako fondy rizikového kapitálu. Klíčovým důvodem je to, že velké fondy rizikového kapitálu, jako právě Vision Fund, mají snazší přístup k úvěru. Peníze k nim v éře levných peněz a ultranízkých úroků proudí ještě levněji a za ještě výhodnějších podmínek než k řadovým investorům, tedy než k široké investorské veřejnosti. Veřejnost nebyla ochotna financovat rizikový model WeWorku, protože má obtížnější přístup k penězům a úvěrům, takže musí lépe zvažovat, do čeho své peníze vloží. A obchodní model WeWorku ji zkrátka nepřesvědčil. Právě veřejnost tak odhalila, co fondy rizikového kapitálu vidět nechtěly či stále nechtějí, a sice že „král je nahý“.
Softbank kromě WeWorku financuje další ztrátový projekt, jenž sice na burzu vstoupil, ale nijak nezáří – online přepravní platformu Uber, která rovněž působí i v Česku. S každou jednou jízdou Uberem propaluje firma a s ní i Softbank peníze. WeWork a Uber jsou tak tedy zombie firmami, které by v prostředí vyšších úroků musely dávno odejít z byznysu. Není náhodné, že SoftBank je japonská. Právě Japonsko dalo v 90. letech světu zombie firmy a v roce 2001 pak kvantitativní uvolňování čili tištění peněz ve velkém v prostředí ultranízkých úrokových sazeb. Už skoro třicet let jeho ekonomika roste jen velmi dýchavičně.
Nenechme se mýlit, lidé jako Adam Neumann, jenž WeWork roku 2010 spoluzakládal, si z celého dobrodružství odnesou pořádný ranec peněz. Do konce života už nemusí hnout prstem. Nad celospolečenskou užitečností projektů jako WeWork a Uber však visí otazník. Protože dlouhodobě ztrátové projekty nejsou z definice celospolečensky přínosné. Otázkou však je, kdo ztráty platí.
Přesun bohatství
Kdo tedy? Uvažme, že druhou stranou mince jsou v prostředí nízkých úrokových sazeb nulově úročené celoživotní vklady běžných lidí, třeba důchodců. Čelíme tak situaci, kdy si pár vyvolených jako Neumann nebo Softbank hrají s miliardami, bohatnou, i když jen nafukují bubliny a vyhánějí ceny realit a nájmů do nebes. Ekonomové tomu říkají misalokace kapitálu. Celospolečenský kapitál, bohatství náš všech, je tedy špatně rozdělován, neboli právě misalokován.
Špatně třeba právě proto, že hrstka lidí bohatne společensky neproduktivním nafukováním bublin, zatímco jejich zbohatnutí ve finále zaplatí třeba desítky milionů obyčejných důchodců, kteří budou muset z nižší penze zaplatit vyšší nájem. Dochází k přesunu bohatství v celé společnosti Západu, přičemž centrální banky jsou převodovou pákou. Rozevírání příjmových nůžek, které z velké míry způsobují, vede k politické polarizaci, k volbě politického extrému, k Trumpovi i brexitu.
Autor je hlavní ekonom, Czech Fund
LN, 30.10.2019