Patříme mezi světové šampiony ve výběru podnikových daní. Jejich snížení by státní příjmy nepoškodilo
Jaké faktory stojí za rozpočtovým přebytkem v hodnotě 62 miliard korun za rok 2016? Za prvé, vývoj hospodářského cyklu, který shodou okolností přinesl konjunkturu právě v průběhu roku 2016. Za druhé, politika světových centrálních bank, která měla za následek rekordně nízké úrokové sazby v tomtéž roce. Za třetí, mimořádně nízké investiční výdaje státu.
S výjimkou posledního jsou uvedené faktory mimo působnost české vlády a parlamentu. Například hospodářský cyklus je výsledkem složité souhry domácích a hlavně mezinárodních vlivů. Iluze, že vláda jej umí „řídit“, jsou vhodné jen pro předvolební materiály určené méně důvtipným voličům. Ani fakt, že výběr daně z podnikových příjmů vzrostl oproti roku 2015 o 11,7 procenta, nemá nic společného s „uměním vybírat daně“. Daňové inkaso vždy roste, pokud roste ekonomika, a klesá během recese. Vždy a všude. Za vlády pravice i za vlády levice.
Právě tak nízké úrokové sazby jsou determinovány spíše politikami Federálního rezervního systému a Evropské centrální banky než činností géniů v ulici Na Příkopě. Čeští centrální bankéři nemají mnoho jiných možností než respektovat klíčové úrokové sazby v zahraničí. Že nízké sazby vyvolají slušný úvěrový boom, je přirozená věc, ale za toto štěstí nemusejí úspěšní žadatelé o hypotéku děkovat ani vládě, ani České národní bance.
Zdali nízké investiční výdaje státu jsou dobrá, nebo špatná zpráva, je věcí názoru. Majitelé stavebních firem nebudou souhlasit, ale za současného stavu věcí, kdy systém zadávání veřejných zakázek funguje tragicky špatně, je lepší, když se investuje co nejméně.
Tvrdší jsou jen Norsko a Lucembursko
Vraťme se ale k podnikovými daním neboli daním z příjmů právnických osob. Samy o sobě nepředstavují rozhodující příjmovou položku. Z celkových daňových příjmů v hodnotě 1514,38 miliardy korun představovaly podnikové daně jen necelých 11 procent. Mnohého laika tato skutečnost asi překvapí a kdekdo si řekne „zpropadení podnikatelé, tak málo platí a pořád si stěžují“.
Nic není vzdálenějšího pravdě.
Je to málo známá skutečnost, ale Česko patří mezi úzkou skupinku světových šampionů ve výběru daní z podnikových příjmů. Podle údajů z roku 2015 česká vláda vybrala na tomto druhu daně 3,56 procenta HDP. V Evropě nás předstihlo jen Norsko (plynová velmoc, 4,53 procenta) a Lucembursko (protekční daňový ráj, těžící z úspěšné lobbistické činnosti Jeana-Clauda Junckera, 4,38 procenta).
Jiné země: Švýcarsko 3,05 procenta, Nizozemsko 2,72 procenta, Rakousko 2,25 procenta, USA 2,19 procenta, Francie 2,11 procenta, Německo 1,74 procenta HDP. Ne že by tyto státy vybíraly na daních málo, zejména Německo nebo Francie. Jejich daňový mix je ale založen na jiných zdrojích.
Kromě jiného je patrné, že vysoké daňové sazby nijak neprospívají daňovým výnosům. USA, Německo a Francie mají vysoké sazby podnikových daní, a přesto vybírají relativně méně než Nizozemsko, Švýcarsko nebo Česko. Nabízí se otázka, co by se stalo, kdyby česká vláda ještě více snížila sazbu podnikové daně, která má nyní hodnotu 19 procent. Následoval by výpadek příjmů? Anebo by se projevil efekt Lafferovy křivky, kdy za určitých okolností snížení sazby může mít za následek růst výnosů?
Možná. Vodítko nabízí historie daňových sazeb a výnosů od 90. let. V letech 1996 a 1997 byla sazba podnikové daně 39 procent a výnos činil průměrně 3,33 procenta HDP. Během let 2010 až 2016 včetně sazba daně činila jen 19 procent, přičemž výnos za toto období dosáhl podle statistik OECD průměrné hodnoty 3,40 procent HDP .
Pokles sazby na zhruba poloviční hodnotu měl tedy za následek mírné zvýšení daňového inkasa. Samozřejmě daně se skládají i z odpisů a řady dalších složek, takže model založený jen na jedné sazbě musí být hrubě nepřesný. I tak je ale patrné, že snižování sazeb státní příjmy nepoškodilo.
Co by se stalo při možném dalším snižování této daňové sazby? Nevíme. Neexistuje žádný model, který by dokázal spolehlivě předpovídat vývoj příjmů státního rozpočtu. Jisté jsou jen dvě věci: jednoduchá trojčlenka zde nefunguje, vyspělá matematická analýza rovněž nikoli.
Kýžený magnet
Každou zásadnější změnu je nutno prostě zkusit. Dejme tomu, že bychom snížili sazbu podnikových daní na 10 procent. Zbořil by se svět?
Pravděpodobně nikoli. V úplně nejhorším případě by daňové inkaso pokleslo na necelou polovinu, tedy zhruba na úroveň Německa. Stát by aritmeticky vzato přišel o nějakých 80 miliard korun. Byla by to katastrofa? Ne, nebyla. Oněch 80 miliard, které by chyběly ve státní pokladně – jde o maximalistický odhad –, by zůstalo v soukromém sektoru. Posloužily by investicím, spotřebě, zkrátka růstu magického indikátoru zvaného HDP.
Ve skutečnosti by ale desetiprocentní česká daň z příjmů zapůsobila jako magnet pro investory a podnikatele. Irsko by bylo překonáno. A kdybychom ještě angažovali Jeana-Clauda Junckera jako daňového poradce, státní kufry by praskaly ve švech.
Autor, spolumajitel investiční společnosti Robot Asset Management SICAV, se podílel na přípravě ekonomické části programu politické strany Realisté
LN, 5.1.2017