Každý národ má své dobré chvíle a své špatné chvíle. Ty špatné jsou často anebo skoro vždycky spojeny chudobou. Svobodu v bídě oslavují většinou intelektuálové, tedy ti, co mají "zlaté kredity“, anebo osoby, které jsou duševně šáhlé. Když nic jiného, tak peníze osvobozují.

Vypadá to, jako by se dnešní vládci české kasy - tedy bankovní rada ČNB a kolem ní kroužící „ekonomové“ - rozhodli, že nám všem bude nejlépe, když budeme chudí. Jak se psalo v jednom starém románě z 18 století: “… a dostavili se i Češi. V chudém, leč čistém, i když záplatovaném šatě.“

Opakované útoky ČNB na skutečnou směnnou hodnotu české koruny, tedy její umělá devalvace, totiž přes všechna vzletná slova není ničím jiným než plošným ochuzením obyvatel ČR. Jistě, bankéři, jejichž měsíční plat se rovná ročnímu platu běžného občana ČR, mohou lehčeji vzletně hovořit o nebezpečí deflace, když o tom diskutují na konferencích se svými kolegy v pětihvězdičkových hotelech, kde jim vše hradí „erár“. A kde jsou, jistěže, chváleni svými zahraničními kolegy.

Zahraniční kolegové totiž myslí při té chvále hlavně na zahraniční majitele firem vyrábějících v Česku za „české ceny“ a prodávajících ve světě za „světové ceny“. Českým zaměstnancům přitom platí „rozvojové“ platy. Tak třeba Hyundai vyrábí u nás báječná auta. Na výrobu najímá místní vzdělanou a kvalifikovanou pracovní sílu. Doma v Koreji platí svým zaměstnancům dle dostupných údajů v přepočtu mezi 110 až 130 tisíci korun měsíčně, zatímco u nás je to 30 094 korun. Hyundai u nás vyrobil loni 303 460 osobních automobilů. To už je fabrika jako hrom. Ovšem u nás prodal v roce 2013 celkem 16 239 vozů, což je asi tak 6 %! Podle výroční zprávy vykázala firma v ČR roce 2012 zisk sedm miliard korun při tržbách 92,3 miliardy korun. Bodejť by ne, když platí, oproti domovskému státu, u nás doslova žebrácké mzdy. V Hyundai, ale ani ve Škodovce (Volkswagen) nikdy asi neslyšeli Fordovo heslo, že je potřeba platit dělníky dobře, aby mohli kupovat jeho výrobky. Výrobcům u nás stačí, když platí dělníky dobře JINDE a na těch našich, co ta auta vyrábějí, už tak nezáleží!

Dalším výtečníkem je totiž Volkswagen, který sice platí dle statistiky vyšší měsíční mzdy než Huyndai, tedy 41 780 Kč. Ovšem v jejich statistice jsou započítány i mzdy 42 manažerů, z nichž každý pobíral roční plat ve výši 9 milionů korun. Že většina těchto manažerů nejsou Češi, není ani potřeba dodávat. Průměrný plat ve Volkswagenu v Německu je dle dostupných údajů více než o 80 000 Kč. Tedy 200 % české mzdy.

Tyto automobilky jsou jen příkladem. Stejně tak jsou na tom třeba zaměstnanci západních řetězců (hyper- a supermarkety) v českých pobočkách, dělníci a technici v korejských a jiných asijských firmách atd. Česká republika je taková mzdová „Čína“ uprostřed Unie, oproti Asii ovšem se vzdělanými zaměstnanci. A pokornými. Ti, na rozdíl proti třeba Číňanům prakticky nestávkují.

Po roce 1989 u nás pomalu, ale jistě začaly stoupat platy. Začal se tak snižoval obrovský rozdíl mezi platy na Západě a u nás. Cenová hladina se však pomalu vyrovnávala hlavně díky zlepšování kurzu koruny vůči světovým měnám. Příjmy se tak pomalu přibližovaly evropské úrovni. Dokonce jsme prý už dosáhli „úrovně“ Portugalska a Řecka! (Při takovémto srovnání „úspěchu“ by naše pradědy hanba fackovala.) Ovšem zdá se, že někomu moc vadilo i to. A tak ČNB zařadila zpátečku. Pod blábolení o „deflaci“, kdy srovnávala Japonsko s jeho vysokými platy, vysokou životní úrovní a nějak zapomínala dodávat, že Japonců je 130 milionů a tvoří sami o sobě veliký trh, zatímco nás je nevýznamných 10 milionů, a tak nemůžeme nikdy vytvořit vlastní sebeobsluhující trh. Když prý upadneme do „deflace“, tak bude následovat hyperinflace, blábolili „ekonomičtí odborníci“, prý jako v Německu. Jenže tam tomu bylo naprosto naopak. Nejprve byla v Německu hyperinflace (také proto, že bylo nutno platit válečné reparace) a pak teprve následovala za Heinricha Brüninga (od 30. března 1930 do 30. května 1932 říšský kancléř) deflace. A proto se mu říkalo „kancléř hladu“. Kde byli pánové Singer a Zámečník, když se tohle učilo? No ve škole ne, protože to asi nevědí.

Možná však ta mediální akce „hrozba deflace“ začala proto, že Češi začali být pro západní firmy „moc drazí“, to znamená, že už je nebylo možno odbývat jen super-žebráckými platy jako po roce 1989 (oni už i Číňané si vybojovali vyšší platy!). Že šlo u členů ČNB o naprosté nepochopení problému českého hospodářství a hlásání pomatených teorií, pomalu přiznávají i lidé z bank, kterým tento útok na českou měnu přinesl jen zisky. Tak třeba David Marek, hlavní ekonom Deliotte Central Europe, v článku v MfD „Návrat inflace“ polemizuje s tím, zda skutečně hrozila nějaká „špatná“ deflace, a konstatuje, že odpověď na otázku, zda skutečně hrozila, se nikdy kvůli zásahu ČNB nedozvíme.

Možná zde byl strach, že kdyby koruna dále podle skutečných výsledků posilovala, a mohla se reálně vyhoupnout na 24 Kč za 1 euro, mohlo by pro zahraniční firmy podnikající v ČR končit „zlaté období“, které se objevuje od začátku krize. Stále více a více si západní firmy a (mimochodem jako první s tím začaly zahraniční banky přes své české „dcery“) na úkor málo placených, spořivých a pracovitých Čechů vylepšují mizerné ekonomické výsledky svých „mateřských“ společností. To se třeba ví o rakouské Erste Bank, Raiffeisenbank a bankovních dcerách italských a francouzských bank.

Ve výrobě jsme na tom podobně. Jen různé „ekonomické fígle“ zaručují naši statistickou konvertibilní chudobu. Po dvaceti pěti letech, kdy jsme měli zastaralé a nevýkonné komunistické továrny, přes bláboly Miloše Zemana a podobných politických lhářů o „spálené zemi“ jsou dnes naše továrny moderní, vybavené novou technikou, s vyškoleným personálem a vysokou produktivitou práce. Skutečné produktivita se snižuje „úředně“ tužkou a „přepočty“, tou oblíbenou fintou všech kolonizátorů.

Jako názorný příklad si vezměme jedno jediné pivo typu „plzeň“. Pivovary jsou u nás kompletně nové, výroba moderní, takže jsou vypočteny (při rekonstrukcích po roce 1990) již od počátku na co nejvyšší produktivitu, stejnou jako v rozvinutých státech. Výraz „vyspělé státy“ je oblíbený slogan všech pisálků, kteří tak chtějí „nenápadně“ zdůraznit, že my umíme houby a ve světě jsou „fšicki světoví“, zatímco my zaostalí. Výroba (piva, automobilů, elektroniky, letadel, nanotechnologií, plastů atd.) je u nás moderní a na světové úrovni. Bez škodovek by na tom byl Volkswagen daleko hůře, u majitelů pivovarů je tomu také tak. Plzeňský Prazdroj je součástí globální skupiny SABMiller.A co náklady?

Postavit fabriku, ať pivovar nebo strojírenskou továrnu, stojí v celé Evropě stejně. Slad, ječmen, chmel i elektřina jsou prakticky stejně drahé (německé firmy ji mají levnější, neplatí ekologickou daň), takže skutečný ekonomický výsledek musí být prakticky stejný. Kdyby nebyl, jejich zahraniční majitelé by je obratem prodali.

Pak však nastoupí „mezinárodní ekonomika“. A stane se zázrak! Takto vyrobené pivo prodáte v české hospodě za 25-30 Kč, maximálně za 40-50 Kč v nejnóblejší restauraci.. Ovšem v německé, holandské či jiné „západní“ obyčejné hospodě to samé pivo prodávají za 3,5 až 5 eur, což je 94,50, respektive 135 Kč. A rázem vám vyletí statisticky obrovská „produktivita práce". Vstupní náklady stejné, ale prodat pivo za „Západě“ znamená, že si započítají obrovskou „produktivitu"! Ovšem tam. Ne u nás! No a tak se to dělá se vším.

Ve směnném kurzu se udržují tradičně neobyčejně nízké ceny v „koloniích“. Ceny a mzdy, které záměrně neberou ohled na skutečnou výkonnost ekonomiky a průmyslu. Dotyčné „podřízené“ země ve svých hranicích pak žijí díky nízkým platům a uměle nevýhodnému kurzu jako uzavřená společnost. Na úplně jiných cenách než otevřený svět. Takže si mnoho lidí ani neuvědomuje, jak je tento systém okrádá.

Pak je možno vykládat, jak v těch „rozvinutých“ státech má ten samý lékař, ale i švec najednou několikanásobnou „produktivitu", ačkoli dělá stále to samé. Jen v jiné cenové hladině. A ideologické plácání našich ekonomických novinářů o zázračných kvalitách vyspělého zahraničí je tak účinné, že tomu kdekdo věří.

Tím, že se zkresluje výkonnost HDP a na základě toho pak výše směnného kurzu naší koruny či naopak, „ven“ levně prodáváme a „domů“ draze nakupujeme. Poradenská společnost Ernst&Young ve spolupráci s Českou asociací nákupu a prodeje provedla průzkum dopadu „devizové intervence“ (to je slušný výraz pro záměrné znehodnocení koruny ČNB): 57 % tuzemských podniků pocítilo zvýšení výrobních nákladů. To znamená, že se jim snížil zisk, tudíž budou muset šetřit na mzdách a na svém rozvoji. Tak rychle to zvýšení nákladů nikdo žádnou změnou technologie nevyrovná. Takže čeští zaměstnanci skutečně českých firem prostě dostanou méně peněz do výplatního sáčku. Zahraniční multinacionály budou platit stejně, případně něco málo přidají, což si pak lehce pokryjí ze zvýšeného výdělku na ceně devalvované koruny. O 10 %, jak si myslí většina ekonomů, či, jak tvrdí D. Marek z DCE, „jen“ o 8 procent.

Naši „vyspělí“ partneři pak „levně„ nakupují a nám draze prodávají. Tohle už uměli a dělali Angličané před dvěma sty lety. Ostatně to byl jeden z ekonomických důvodů, proč začala v Americe válka proti koloniální Británii. Poučením je to, že kdo se nevzbouří, je navždy odsouzen být chudý.

Tato ekonomická taktika „staré Evropy“ vůči „novým východním státům“ prochází i proto, že velká část našich „mluvících hlav“ je v ekonomice naprosto negramotná a představuje si naše dnešní továrny a celou ekonomiku „jak malý Móric prales“. U starších osob vyrostlých v socialismu pak stále přetrvává dojem, že „správná“ továrna je „vysoký komín, špinavý dvůr s hromadou rozježděného uhlí a závodní stráž s opaskem s pistolí“. Netuší, jak nová moderní továrna vypadá. Malým průzkumem jsem se přesvědčil, že se většina lidí (pod dojmem zpráv v TV) domnívá, že všechny ty nové krabice v polích u silnic jsou jen samé sklady. Lehce pak věří blábolům o tom, že se “u nás nic nevyrábí“.

Přispívá k tomu také ona propaganda, kterou hlásá „pravda a láska“ spolu ekologisty a jim podobnými, že u nás už žádné továrny a průmysl nejsou ani potřeba. Což je gigantická pitomost. Česká republika byla v roce 2010 podle OECD druhým nejvíce průmyslovým státem na obyvatele ze všech zemí EU po Irsku (proto máme také velkou spotřebu elektrické energie), ale při přepočtu na „ekonomiku“ počítaném podle záměrně podceněné koruny náhle padáme až na 11. místo. (Uvedené tabulky jsou starší, v zásadě však platí i dnes). Viz Průmyslová výroba v EU – komparace vybraných zemí.

Nová statistika Eurostatu říká, že průměrná hodnota podílu průmyslu na HDP pro celou Evropskou unii v roce 2008 dosáhla 20,1 %. Výrazně se od tohoto trendu v tomto roce odlišovalo s minimálním průmyslem Lucembursko (s hodnotami 9,9 % - vysoké platy) a Kypr (10,2 % se středními mzdami) a na opačné straně vysoko vyčnívaly hodnotami 31 % a 29,7 % Česká republika a Slovensko, které však patří k zemím s nejnižšími mzdami. Naopak Německo s 25,4 %, Nizozemsko s 21,9 % patří k mzdovým premiantům.

Takže vysoké platy jsou výsledkem „ekonomiky služeb“, jak nám perou do hlavy eurohujeři a zelení jako v Lucembursku, anebo výsledkem činnosti moderního průmyslu jako v Německu nebo Holandsku? A proč jsou tedy v EU chudí Řekové a Portugalci, kteří nemají žádný průmysl, a zároveň jsou podle skutečné výšky platů v přepočtu na euro technicky vybavené průmyslové státy jako Česká republika a Slovensko? Nebo jde o zázrak?

Ne, je to jen ukázka ekonomické politiky bank EU a MMF, kdy silné státy EU, v našem případě hlavně Německo, profitují z nízkých cen placených východním subdodavatelům a z „odměňování“ domorodců v podhodnocených mzdách. Ostatně jak ukazuje příklad Slovenska, ani přechod na euro neřeší „koloniální“ mzdy u nových států Unie. Nějak už to začíná lidem vadit. Proto volí slibotechny slibující ráj rychle a hned. To je nebezpečné.

Jak že to psal Jiří Wolker: v básni U rentgenu?

„…. Však hlouběj, ke dnu, tělo prosvěťte mi!
Nejtěžší břímě naleznete tam.
Sotva je unáším. A jsem si jist,
až vypadne, že rozkymácí zemi.
Nejhlouběji, chudý, vidím nenávist.“

Vypadá ta komunistická báseň dneska směšně? Ve škole jsme se jí smáli. Dneska jí čím dál tím víc lidí věří. Stačí si poslechnout. jak nenávidí dnešní dobu, politiky a „demokracii“. A jak sní o silné ruce.

No, doba je jiná. Také jsem jako dělník zametal dvůr a dýchal prach v chemičce. Ovšem dnes už daleko víc těžko snáším (a nejen já), že mám být v Evropě za jednoho z chudých otrapů, co nemá za hranicemi své země ani na pořádnou večeři v pořádné restauraci.

Wolkerovi se smáli. Pak nás všechny ten smích přešel. Podle posledních zpráv si pánové z ČNB stále myslí, že jsme moc bohatí. A chtěli by to změnit. Už potají plánovali další útok na korunu. Ještě více jí poničit. Jenže to prasklo. Takže už se ozval jako první hlavní „odborář“, pro nějž už není dovolená ROH v Bulharsku vrcholem úspěchu. A začal se hlasitě ptát. A Singer se vyděsil. Gott sei Dank!

„Pravda a láska“ a „pražská kavárna“ se na to, jak si budou žít obyčejní lidé, ptát nebudou. Ti viděli dělníka naposledy při promítání filmu „Anna Proletářka“ a netuší, co to znamená pracovat za vydělanou mzdu. Taková strašná věc se jim nikdy nepřihodila.

Pokračování