S Evropskou unií je třeba skoncovat. Tyto názory nabírají v Česku na radikalitě. Zatím není jisté, jakou mají společenskou podporu, ovšem Češi patří poslední dobou k národům, které chovají k Evropě a jejím institucím největší skepsi. Proto je nutné vzít její novou vlnu vážně.

Ostré výhrady k Evropské unii, jak je sdílejí občanští demokraté, komunisté, okamurovci, Svobodní a stále častěji také příznivci hnutí ANO, jsou dnes mimo jiné důsledkem politických událostí v samotné Evropě. Soužití osmadvaceti národů v jednom celku dostalo první trhlinu, když Britové rozhodli o brexitu, tedy svém vystoupení z unie.

Minulý týden měl velký ohlas nový francouzský prezident Emmanuel Macron, který prohlásil, že je třeba přísněji regulovat vstup Východoevropanů na francouzský pracovní trh. Macron se tím vlastně zachoval jako příznivci brexitu, pro které byl neomezený příliv levné pracovní síly z východní Evropy důvodem k přetržení pout s kontinentem.

Obě události se mohou stát v Česku široce sdíleným argumentem proti Bruselu. Odchod Velké Británie z Evropské unie znamená, že je Evropská unie bariérou pro náš bezprostřední kontakt s Anglosasy – o jakém bezprostředním kontaktu může být řeč, není zcela jasné.

Macronův požadavek na omezení přílivu východoevropských pracovních sil zase může posloužit jako podnět ke stížnostem, že už z nás zase dělají Evropany druhé kategorie. Přitom konkrétně Čechů se snaha regulovat pracovní migraci netýká z prostého důvodu – z Česka odchází za prací do ciziny o hodně méně lidí, než jich Česká republika sama přijímá.

Propast mezi starými a novými státy EU

Popsaný protievropský postoj připomíná chování nedospělého výrostka, který má potíže se sebevědomím a všechno, co se okolo něho přihodí, hodnotí s obavami jako útok na svou osobu. Takovým postojem ovšem člověk ztrácí jakékoli porozumění ke světu, ve kterém se pohybuje, v případě českých euroskeptiků k Evropské unii.

Nemá smysl hledat vysvětlení v tom, že tradiční členské státy mají nějaké moudré a všeobecně prospěšné záměry, které sice nechápeme, ale musíme se jim podřídit. Tentokrát jde o skutečnost, že stará Evropa má problém s otevřením svých východních hranic.

Zvláště z Polska, Rumunska, Bulharska a Chorvatska proudí na západ statisíce ekonomických migrantů, kteří zaplavují už tak přelidněná městská centra, snižují cenu práce a kladou nové a vysoké nároky na místní sociální systémy. Češi i občané jiných států nové Evropy plně chápou, jaké problémy Západu způsobila dvoumilionová migrační vlna z Blízkého východu v roce 2015.

Fakt, že stejný počet Východoevropanů míří na západ každým rokem, se však dosud přehlíží a do vystoupení brexitářů či Macrona se o tom západní politici v rámci navyklé korektnosti báli mluvit.

Fenomén ohrožující bezpečnost, pracovní trh i sociální systémy západních zemí je třeba řešit ke spokojenosti všech zúčastněných. Pokud ovšem první pokusy Západu chápeme jako podnět k politickým přestřelkám a radikalismu, pak se tím krize prohloubí a s ní se prohloubí i propast mezi starými a novými členskými státy, přitom se Česko ocitne na její východní straně. To je výsledek, který si může přát jen málokterý občan.