Evropská unie se snaží předejít budoucím finančním krizím tím, že vytváří nové nadnárodní instituce, které mají dohlížet na finanční instituce národních států. Vytváří nový regulatorní dohled, který odděluje pravomoc a odpovědnost. Zatímco si EU vytváří prostor k tomu, aby mohla rozhodovat o podmínkách finančního podnikání na území národních států, zodpovědnost za důsledky změn pravidel finančního podnikání nesou národní státy samy.

Poslední finanční krize ukázala, že dopady krizí na území EU mohou být v jednotlivých zemích rozdílné. V některých zemích byla finanční stabilita silně narušena, např. v Řecku. V jiných zemích byla finanční stabilita narušena méně, např. v České republice. Rozdílné důsledky poslední finanční krize na území EU tímto dokazují, že finanční instituce a monetární politiky fungují v jednotlivých zemích jinak. Pokud tomu tak ale je, není možné odpovědnost národních států opomíjet, neboť se tím výhody stabilnějších monetárních politik a stabilnějších finančních regulací stírají.

Závažnějším problémem snahy EU centralizovat dohled nad podmínkami finančního podnikání je ale fakt, že centralizace regulatorního dohledu žádným způsobem k prevenci finančních krizí nevede. Alespoň tomu tak nikdy v novodobé historii centrálního bankovnictví nebylo.

Příkladem je třeba 2. polovina 19. století ve Spojených státech amerických. Těsně po občanské válce se federální vláda snažila systematicky centralizovat regulatorní dohled finančních institucí. V té době, v období takzvaného národního bankovnictví, existovaly na území USA dva systémy regulací, a to státní a federální. V tomto období docházelo často ke kontrakcím peněžní zásoby a bankovním panikám. Federální vláda, která se snažila tyto problémy řešit, systematicky omezovala pravomoci jednotlivých států, aby pak získala kompletní kontrolu nad nabídkou peněz. To vyústilo v založení FEDu. Po každé kontrakci a panice přišla tvrdší regulace, která zakazovala jiná řešení nedostatku likvidity než federální. Vytvořil se tím pyramidový systém, na jehož vrcholu stály nejmocnější banky, které díky některým regulačním výhodám byly schopny nasávat dodatečnou likviditu dříve než konkurence. Celý systém byl stále méně pružný, což vedlo k tomu, že některé státy americké Unie, obzvláště ty západní, byly krizemi devastovány i nadále.

Centralizace regulatorního dohledu, která vedla k neflexibilnímu řešení finančních krizí, nakonec vyústila v jednotnou monetární politiku. Ta byla přímo kontrolována vládou. Tímto federální vláda upevňovala svoji finanční moc nad celým územím USA. Je tedy otázkou, jestli se za centralizací moci EU skrývá opravdu snaha předcházet budoucím finančním krizím, anebo si tak EU vytváří mocenský prostor pro budoucí inflační politiku. Ekonomická historie poskytuje důkazy pro takové tendence vlád, které upevňují svoje federativní pozice.

Centrum pro studium konkurence, Liberální institut