28.3.2024 | Svátek má Soňa


EKONOMIKA: Budoucnost Evropy

20.5.2016

Jaká čeká Evropany budoucnost? Při zachování dosavadního vývoje patrně postupný úpadek a chudnutí, doplňované sílící nevraživostí vůči politické reprezentaci i spoluobčanům. Evropa potřebuje zásadní změnu a návrat ke zdroji bohatství a bezpečí: respektu k soukromému vlastnictví.

Jsou tomu bezmála dva roky, kdy na Finmagu vyšel můj článek Mračna nad Evropou: konec prosperity. V něm jsem poukazoval na mizerný vývoj hlavních ekonomických ukazatelů jak vybraných zemí, tak i Evropské unie jako celku (jelikož starosti Řecka či Španělska jsou vlivem dotačních programů a záchranných fondů starostmi všech členských zemí). Pojďme se podívat na další vývoj:

Eurostat

Jak vidno, čas neléčí všechny rány. Obecná nezaměstnanost je o chlup nižší, nicméně k hodnotám předkrizového roku má ještě daleko. V zemích, které krize poznamenala nejvíce, je nezaměstnanost oproti roku 2007 stále několikanásobná. Nezaměstnanost mladých se snižuje jen zvolna, ve Francii naopak ještě roste. A poměr veřejného dluhu vůči HDP je před další explozí chráněn pouze měnovou politikou, která dávno opustila mantinely zdravého rozumu.

Jako by ekonomický marasmus nestačil, dopadly na evropský kontinent další pohromy: mohutná imigrační vlna a zvýšené riziko teroristických útoků.

Jak se s kupícími problémy Evropa vypořádá?

Existuje řešení, které je ve své podstatě primitivní; politicky ovšem naprosto neprůchodné. Nejprve ale prozkoumejme, proč je dosavadní vývoj zhoubný.

Iluze jednotné Evropy

Zaprvé je nutné uvědomit si, že výše položená otázka je v podstatě nesmyslná. „Evropa“ se s ničím vypořádat nemůže, ať ji chápeme jako politickou reprezentaci, nebo kolektiv půl miliardy lidí. První skupina řeší pseudoproblémy, jako je plánování globálních teplot, a tváří v tvář skutečným problémům se její členové rozpláčou. A není snad nutné příliš rozvádět skutečnost, že pět set milionů lidí nemá šanci se na ničem uspokojivě dohodnout.

Zastupitelská ani přímá demokracie tudíž řešením problémů nejsou; daleko spíš problémy vytvářejí a prohlubují, jelikož umožňují politicky aktivním menšinám vytvářet si pro sebe privilegovaná postavení na úkor ostatních.

Ad hoc legislativa

V soudobé Evropě už nelze mluvit o vládě práva a jakékoli právní jistotě. Nacházíme se v době, kdy každá vládní klika přichází s kupou nových zákonů a úprav stávajících zákonů, a to bez ohledu na jejich efektivnost, vymahatelnost a jakékoli principiální ukotvení. Jediným principem je princip zdá se mi. Ministru financí se zdá, že podnikatelé neplatí dostatek daní, tak zavede povinnost EET a kontrolního hlášení DPH. Ministru spravedlnosti se zdá, že se lidé příliš pomlouvají, zavede tudíž trestný čin hanobení třídy. Ministru dopravy se zdá, že lidé jezdí nebezpečně, tak přitvrdí represi řidičů. Vše v kontextu laviny nových nařízení ze strany Evropské Unie a jejího novodobého politbyra v podobě Evropské komise.

Důsledkem takové ad hoc legislativy je cosi na způsob papírové občanské války. Zatímco jeden z deseti zákonů může konkrétnímu člověku prospět (jako zákaz kouření nekuřákům), devět dalších bude namířeno proti němu.

Utopické řešení

Existuje řešení uvedených problémů? Ano, ovšem v politických kruzích o něm jen tak neuslyšíme, protože jde proti samotné podstatě politického rozhodování. Jedná se o princip nedotknutelnosti vlastnických práv, který možná nebyl v žádné zemi v plné míře dodržován, nicméně je vhodné usilovat o jeho maximální přiblížení.

Princip nadřazenosti vlastnického práva jednoduše řeší kupříkladu imigrační krizi. Nejedná se přitom o nic nového: na tomto principu fungovala v minulých staletích imigrace do Spojených států. Funguje následovně – imigrant, má-li co nabídnout, se domluví na zaměstnání a ubytování se soukromým vlastníkem, který v dané zemi už žije. Nemá-li v daný moment co nabídnout a jedná-li se kupříkladu o válečného uprchlíka, pak může požádat o pomoc charitativní organizaci – která ovšem opět nakládá pouze se soukromým vlastnictvím svých členů a sponzorů. Stát ani jím placené a dotované organizace by pak nemohly vynucovat „přijímání“ proti vůli občanů, stejně jako nacionalisté by neměli možnost uzavírat hranice a zavádět perzekuci podle vyznání (což patrně bude v některých zemích Evropské unie otázka příštích parlamentních voleb).

Pokud by vlastnické právo bylo chápáno jako nedotknutelné, byla by záležitost najímání zaměstnanců (bez ohledu na původ, občanství, povolení k pobytu a podobně) pronájem vlastního bytu či spravování vlastního podniku svobodou a zodpovědností daného vlastníka. Odstranila by se tím pádem příčina k ne až tak bezdůvodnému pocitu, že někteří lidé žijí na úkor druhých a mají výsadní postavení – ať se jedná o politicky protežované menšiny a názorové skupiny, imigranty, nebo voliče aktuálně většinové strany.

Doufejme, že se tento způsob řešení začne uplatňovat dříve, než se z papírové občanské války stane ta skutečná. Přijde-li totiž do Evropy kromě několika milionů migrantů další ekonomická krize, pak bude v kontextu výše uvedených statistik a sílícího napětí těžké jí zabránit.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce