22.10.2020 | Svátek má Sabina


EKONOMIKA: Budoucnost eurozony

18.2.2009

V sobotním De Telegraafu (8.2.2008) vyšel komentář "Eurozona praská na všech stranách". Jeho autorem je Joshua Livestro, obvykle velmi realistický komentátor, zde v Holandsku pokládán za pravicového, což je ovšem v daném případě dětinské, protože skutečnost nebývá obvykle ani levicová ani pravicová.

Livestro poukazuje ve svém komentáři na některé zajímavé jevy z poslední doby. Tak například, že předseda komise EU Barroso se cítil nedávno nucen popřít, že by eurozona stála před rozpadem, což znamená, že něco na tom bude.

V této souvislosti poukazuje Livestro na různé příznaky V severní a východní části Unie stojí státy frontu na vstup do ní. Doufají, že takto získají přístřeší proti dnešnímu drsnému ekonomickému počasí, přístřeší, kterým má být Evropská banka (ECB). Zejména malé státy jako Estonsko, Lotyšsko a Maďarsko doufají, že s její pomocí by mohly odvrátit osud mezitím zkrachovaného Islandu.

Zatímco eurozona na severu a východě plně roste, začíná to na jihu povážlivě skřípat. Stále více hrozí nebezpečí, že se jihoevropské ekonomiky pod tíhou kolosálních státních dluhů zhroutí. Řecko jako první ztratilo A-statut úvěrové věrohodnosti. Poté následovaly v rychlém tempu Španělsko a Portugalsko (které ovšem upadlo do potíží hlavně tvrdým nátlakem bohatých členů EU ve věci dodržování maximálního rozpočtového schodku, zemí, které za nějakou dobu tentýž limit přestaly respektovat, aby si nekomplikovaly život jako Portugalsko - J.T.) a očekává se, že brzy dojde i na Itálii. Finanční trhy stále silněji pochybují o schopnosti těchto zemí splatit své dluhy. To se projevuje ve stále vyšších cenách, které investoři požadují za jejich refinancování. Právě na kapitálovém trhu, kde se cpou členové eurozony ve snaze financovat stále rostoucí rozpočtové schodky, budou mít jižní členové stále větší obtíže získat úvěry za slušnou cenu.

Ony vzrůstající pochyby vedou k totálnímu útěku kapitálu z postižených zemí. V tom případě by nemohly financovat splátky svých dluhů a tím fakticky dojdou k bankrotu. Liknavé jižní státy mohou být nuceny opustit eurozonu výměnou za finanční podporu z bohatších severních členských států. George Sörös varoval, že tento scénář není nepředstavitelný. Dokonce o tom prý nedávno nepřímo psal ctihodný The Economist. Tak daleko to podle Livestra ještě není. Ale až se usadí prach z dnešní krise, mohlo by území zaujímané členskými státy eurozony vypadat docela jinak. Potud Livestro.

Když se pokusíme domyslet, co dál, pak uvidíme, že se na nás z dálky šklebí nebo usmívá to, s čím se mělo začít - "dvourychlostní" Evropa. Z čistě manažerského hlediska (pozor, ekonom není automaticky manažer, naopak manažer musí být také trochu ekonom) byl absolutní nesmysl snažit se postsocialistické země co nejrychleji otevřít tzv. "volnému trhu" Evropské unie. Na druhé straně z hlediska politického a hospodářského bylo zájmem bohatých zemí EU ovládnout trh postsocialistických zemí, vyplundrovat je nákupem všeho, co mělo nějakou hodnotu, za směšné ceny a získat velké množství laciné pracovní síly.

Bylo třeba EU budovat zdola. Na konferenci všech nových zájemců o vstup do EU nalézt takříkajíc největšího společného jmenovatele, který by byl přijatelný pro všechny země bez rozdílu a bez ohledu na jejich velikost, pravděpodobně sjednocením, rozšířením a konsolidací tehdy již existujících různých zón volného obchodu např. EFTA. V tomto spolku by se nevyskytovala možnost vměšovat se do vnitřních záležitostí jiného člena. Že už existovalo EHS? Nevadí, spojení s ním mohlo existovat formou jakési pozdější asociace.. Sbližování bez spěchu mohlo pak být postupné, trvanlivější a spravedlivější. Systém, logicky dvourychlostní, by nevyvolával zbytečné rozpory.

Dva holandští novináři Marijn Jongsma a Ronald Veerman - oba pracují v Bruselu - konstatují (De Telegraaf, "Ierse middelvinger" 21.6.2008), že "... Je nápadné, že země EU se před třemi lety rozhodly k důkladnému prozkoumání hlubších příčin protievropského postoje. Po irském Ne, které tuto obecnou skepsi velmi tvrdě potvrdilo, kupodivu o tom průzkumu teď nikdo nechce nic vědět. Evropská unie, která za 50 let velmi opatrně a krok za krokem vyrostla k tomu, čím je dnes, se valí náhle vpřed jako buldozer a "Lisabon" musí být za každou cenu schválen. Tím si kritického občana ještě víc odcizuje..."

Citují francouzského presidenta Sarkozyho k otázce schválení Lisabonské smlouvy

"...Jestliže k tomu nedojde, vracime se zpět ke smlouvě z Nice. To znamená zachování různých druhů veta, méně evropských komisařů, méně evropských poslanců a zastavení rozšiřování EU..."

a dodávají k tomu: "Je příznačné, že si političtí vůdci neuvědomují, že to je právě to, co si hodně občanů EU nejvíce přeje."

Na opačné chudé straně mohly postsocialistické státy získat čas, aby v klidu a bezpečí celní ochrany před nájezdy "volnotržních" bohatě subvencovaných ekonomik EU mohly účinně reorganisovat svá hospodářství a zapojovat se do EU postupně podle svých (např.sektorových) možností. Pokud se ozvou námitky, že by to trvalo dlouho, měli by si protestující uvědomit dvě věci:

1) Asi by se ukázalo, že postsocialistická vedení neměla ani potuchy, co se mělo vlastně dělat.

2) To nejprimitivnější a myšlenkově zcela nenáročné aplikované "řešení", rozprodat za výprodejové ceny všechno, co mělo nějakou cenu, a subvencovat příchod cizího, hlavně automobilového průmyslu je řešení zrádné, protože "samosvorné" . Oni k nám přišli, protože děláme lacino a prodáváme lacino. Jakmile bychom se dostali na jejich mzdovou úroveň, pak odejdou do lacinějších zemí nebo domů, kde je nezaměstnanost.

Ta možnost nadhozená Livestrem je možná vzdálená, ale samozřejmě zajímavá (spíše něco, co vyjadřuje dobře anglické slovo challenge), pokusíme-li si představit způsob, jak nějaké zbankrotované země s velkým politickým risikem dostat ven z eurozony. Nicméně je to problém, který bude nutno řešit, některé státy se dostaly do eurozony jen průhledným, tzv. kreativním účetnictvím a to je slabý základ malé trvanlivosti. Já sám jsem ve své skromnosti a ekonomické nevzdělanosti už před lety napsal, že si nedovedu představit, že by evropskou kasu mohli spravovat společně Severo- a Jihoevropané, s čímž jistě bude souhlasit každý, kdo Seveřany a Jižany zná..

A tady jste, čtenáři, už v reklamní zoně. Blíží se doba, kdy bude nutno bilancovat těch 20 let postsocialistikého vývoje, a nejenom u nás. Velice praktickým zpětným zrcátkem k tomu je má kniha "Mohlo to jít také jinak" s podtitulkem "Průvodce polistopadovými roky". Je k ní přiložena digitální verse mé první knihy (v roce 1972 napsané a v 1976 vydané) o rekonstrukci našeho postsocialistického hospodářství. Obě jsou samozřejmě opovrženíhodné. Ta první byla proto medii i politiky občanům zamlčena a s tou dnešní by to mělo dopadnout stejně. Ale měli byste uvážit, že když je kniha jednotně medii i politiky ignorována, může to být setsakra zajímavé čtení. A to vám garantuju.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.