Diokleciánův nástupce Konstantin (306–337 n. l.), známý hlavně svým přijetím křesťanství a založením města Konstantinopol, byl svými současníky milován spíše jako strůjce úspěšné peněžní reformy. Některé z jeho odvážných novot jsou srovnatelné s dnešním chápáním finanční disciplíny. Znehodnocený dinár nahradil zlatou mincí, jež dostala název solid, což znamenalo „pevný“ nebo také „tvrdý“. Solid zůstával tvrdou měnou po dalších 700 let, což je trvání žádnou jinou měnou nepřekonané. Šťastlivci dodnes nacházejí poklady těchto mincí v koutech od Říma značně vzdálených, třeba v Číně.
I když cyklické opakování je základní vlastností dějin, jejich lekce snadno upadají v zapomnění. Ve snaze překonat finanční krizi a znovu nastartovat hospodářství provádějí dnešní vlády politiku, která připomíná spíše názory Diokleciána než Konstantina. Zvláštní oblibě se u národohospodářů těší opatření, při němž se ve snaze o větší likviditu značně navyšuje peněžní masa. Některé národní banky, a mezi nimi v první řadě americký Fed, se uchylují k přímé monetizaci federálního dluhu. Vidí v tom, pokud ne přímo prostředek proti inflaci, pak aspoň pojistku před možnou deflací. V loňském listopadu spustil Fed šestiměsíční program přímých nákupů státních dluhopisů za 600 miliard dolarů v domnění, že tím pobídne hospodářství a sníží nezaměstnanost. Bank of England realizuje obdobný program nákupu aktiv do výše 200 miliard liber. Od května roku 2009 horečnatě nakupuje aktiva také Evropská centrální banka. Britský autor Adam Fergusson ve své knize Až zemřou peníze pokládá kvantitativní oslabení měny za „moderní eufemismus pro skryté financování deficitu, jež je útokem na úvěrovou disciplínu a návodem na zvýšení tempa inflace“.
Aniž bychom se snažili uhodnout argumenty, které platily v antické době, můžeme vyjádřit domněnku, že by císař Konstantin měl o rozumnosti těchto přístupů velké pochyby. I v Americe, kde je inflace zatím držena na uzdě, proinflačně působí nárůst cen surovin. Ve Velké Británii byla v lednu zaznamenána čtyřprocentní inflace, což je dvojnásobek čísla chtěného vládou. Směrem nahoru přehodnotila prognózu inflace také ECB (z 1,8 na 2,3 procenta). Ovšem v některých státech EU se tento ukazatel drží vysoko nad průměrnou hladinou – v Belgii kupříkladu dosahuje úrovně 3,2 procenta.
Nejinak je tomu i v zemích s rychle rostoucí ekonomikou. Náhlý návrat Číny k vysokým přírůstkům HDP je doprovázen růstem spotřeby a požadavky na zvýšení mezd. Při pokračující slabosti čínské měny nepřekvapuje, že dle oficiálních údajů růst cen v lednu činil 4,9 procenta. V Rusku tento ukazatel za loňský rok činil 8,8 procenta a nyní se volně pohybuje nad desetiprocentní úrovní. Brazílie letos očekává inflaci ve výši 5,8 procenta. Ve všech případech realita značně předčila předsevzetí národních bank.
Jeden se neubrání pocitu, že veškeré katastrofy tohoto světa se odehrávají jen proto, aby vytlačily ceny surovin do nebývalých výšin. Sucho v Číně, záplavy v Austrálii, zemětřesení v Japonsku, nepokoje na Blízkém východě, občanské války v Africe. Jen od února roku 2010 do února 2011 ceny surovin v dolarech poskočily o 50 procent. Trpí tím veškerý průmysl od potravinářského až po ocelářský. Některé vlády se snaží růst cen různě retušovat nebo „zamluvit“ – změnou definic, vtipnou kombinací komponentů spotřebního koše nebo tvůrčím přístupem ke statistice. Avšak občany, kteří dobře znají obsah své peněženky, se sotva podaří opít rohlíkem. Výsledkem bude nárůst nespokojenosti a společenských pnutí.
Není na čase hledat nového Konstantina?
Týdeník EURO 17/2011
Autor je publicista