Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Poznámka 1. z každého odstavce vyberte jednu holou a nerozvitou větu a zbytek škrtněte. Komenský sice psal taky v dlouhých souvětích ale nebyla to prázdná vata.

Poznámka 2. Vlády na celém světě - zcela bez výjimky - pošilhávají po digitální totalitě pro své obyvatelstvo, takže transparentnost kryptoměn, kterou autor požaduje za nežádoucí je pro vlády vysoce žádoucí a chtěná. Počkejte až se finančák naučí v kryptoměnách orientovat - to bude fičák.

Poznámka o „vatě“ míří vedle. Pokud se o daném mechanismu prakticky nevede veřejná debata, nelze jej redukovat na jednu holou větu bez ztráty významu. Právě to, co působí jako rozvádění, je ve skutečnosti pokus popsat strukturu problému, který není intuitivní. Pokud by byl, nebylo by nutné ho vysvětlovat.

Navíc to není jen stylistická otázka. Tyto věci většině lidí zjevně jasné nejsou. Kdyby byly, chování by tomu odpovídalo – například by nevznikala tak silná očekávání ohledně anonymity kryptoměn, která se v praxi postupně ukazují jako omezená nebo podmíněná. Samotný fakt, že lidé do těchto systémů vstupují s určitým implicitním předpokladem, ukazuje, že ten předpoklad nebyl dostatečně analyzován.

K druhé poznámce: je pravda, že státy mají silnou motivaci využívat transparentnost. Ale z toho automaticky neplyne, že ji dokážou efektivně ovládnout. Právě kombinace veřejného blockchainu a mezinárodního prostředí vede k situaci, kdy transparentnost existuje, ale kontrola je fragmentovaná. Výsledkem není ani plná anonymita, ani plná kontrola – ale systém, který je pro jednotlivce i státy hůře předvídatelný.

Problém není jen v tom, že by stát chtěl více dat. Problém je, že samotná existence těchto dat ještě neznamená schopnost je konzistentně a koordinovaně využít. A právě tento rozdíl se v běžné debatě téměř neobjevuje, což je důvod, proč jej nelze shrnout do jedné zjednodušené věty bez zkreslení.

Blockchain je možný v systému, který je právně a morálně neměnný. Jinak vytváří neomezené možnosti k vytváření šikany, opakovaným privatizacím, restitucím a propadnutí majetku.

Tudíž nevhodný pro lidstvo jako takové?

Jakákoli digitální měna se může stát nástrojem totality, jakou lidstvo ještě nezažilo. Proto ji chce Brusel.

A opravdu chce zrovna tu blockchainovou?

Všechny ty neexistující pseudoměny vzniklé z ničeho jsou neuvěřitelně dokonalý a propracovaný systém na okrádání zhůvěřilých hlupáků. Jinak - já rozhodně neříkám, že se na tom nedá vydělat. Okrádáním blbých a slabých se vždycky dalo vydělat nejvíc.

No, kdo chce kam...

No počkejte - kde něco chybí?

Nemluvím o změně kurzu.

Jde tu především o problém odpovědnosti. Dále ve veřejných blockchainech si kdokoli může prohlédnout historii transakcí, což hrozí zneužitím.

Co je to "zneužití historie transakcí"?

Tedy a pokud tedy není záměrem vlady takovou kontrolu nad penězi svých občanů, mít. A potom tedy i sám jako arbitr takové spory řešil.

Stejně takovou pravomoc už dnes mají soudy v případě majetkových sporů. Jistě že se může stát, že někdo právně zpochybní nějaký převod majetku v minulosti a pak soud rozhodne, že ten převod zpětně zruší, a nějak se právně řeší ty další převody.

Taková klasická situace, zloděj ukradne auto a hned ho prodá dalšímu subjektu. Auto se (třeba) vrátí původnímu majiteli, a tomu novému se řekne, ať toho zloděje žaluje o vracení peněz..

Ostatně zrovna teď se píše, že nová vláda v Madarsku chce zrušit Benešovy dekrety. Rozuměno tedy - pro Slovensko, kde už mají vytipované docela lukrativní pozemky, kudy povede dálnice, na vracení.

--

Implicitně předpokládáte, že jde o hypotetický posun směrem k větší kontrole státu nad majetkem. Ve skutečnosti ale článek popisuje mechanismus, který už dnes existuje – a zároveň má ještě jeden důležitý rys: postupně se vymyká plné kontrole i samotného státu.

Soudy už nyní rozhodují o zpětném zneplatnění převodů a určují, kdo ponese ztrátu. Formálně jde o řešení konkrétních sporů, ale strukturálně to znamená, že jistota vlastnictví je vždy podmíněná následným přezkumem. Tento princip se navíc rozšiřuje přes různé vrstvy – finanční instituce, regulatorní pravidla, mezinárodní spolupráci – a tím přestává být jednoduše řiditelný jedním aktérem.

Příklad s ukradeným autem to ukazuje v malé škále: právo připouští zásah do následných převodů. V digitálním a finančním prostředí se ale tento princip násobí – transakce jsou řetězené, probíhají přes více jurisdikcí a zapojují automatizované kontrolní mechanismy. Výsledek je, že rozhodování o majetku se rozpadá do sítě dílčích zásahů, které už stát jen částečně koordinuje.

Kauza bitcoinů pana Jiříkovského je v tomto smyslu extrémní případ: ne proto, že by zaváděla nový princip, ale proto, že ukazuje jeho limity. Jakmile se tento typ zásahů aplikuje na komplexní a globální systém, přestává být jasné nejen to, kdo nese odpovědnost, ale i kdo má reálně kontrolu nad výsledkem. Nejde tedy jen o posilování moci státu, ale současně o vznik prostředí, kde se tato moc fragmentuje a částečně ztrácí.