Již několik let je září jako měsíc biopotravin příležitostí k prezentaci biozemědělství a biopotravin, ale také k diskusím o smyslu a perspektivách biozemědělství vůbec. Zejména v poslední době, kdy z některých výzkumů vyšlo najevo, že biopotraviny nejsou zdravější než potraviny vyráběné standardním postupem z produktů konvenčního zemědělství, ovšem nabývají tyto diskuse na iracionalitě.

Zvyšuje se totiž agresivita obou stran – jak odpůrců, tak zastánců biopotravin. Zároveň se ale také ukazuje, že původní generální strategie komunikace propagující biopotraviny byla založena na dočasně atraktivní, ale dlouhodobě spíše rizikové argumentaci. Tedy na zdravotních pozitivech biopotravin. A tím nešla po podstatě věci.

Největším přínosem pro společnost, neboť jde o přínos pro krajinu, ve které žijeme, totiž není finální výrobek – celkem drahá biopotravina, ale skutečnost, že hospodaření biozemědělců nepoškozuje, ba dokonce pomáhá životnímu prostředí. Tento fakt ale zastánci biozemědělství téměř nezdůrazňují a namísto toho tvrdošíně prezentují statistiky nárůstu počtu biopotravin a množství peněz, které za ně spotřebitelé v ČR utratí. Mimochodem, právě spotřebitelé jsou fakticky kromě biodotací ze státního rozpočtu dalšími donátory biozemědělců, neboť je dotují prostřednictvím vyšších nákupních cen.

Blížící se doba utahování opasků přitom nevěstí pro biozemědělce mnoho dobrého. Lze sice čekat, že ortodoxní příznivci biozemědělství budou biopotraviny kupovat i nadále, stejně tak ale lze očekávat, že spektrum těchto spotřebitelů v budoucnosti příliš neporoste. Mimo jiné i proto, že řada spotřebitelů není a nebude přesvědčena o tom, že nákupem biopotravin udělají nějaký výrazný pozitivní krok pro své zdraví. Kdyby byl ale za základní důvod k nákupu biopotravin považován přínos ke zlepšení stavu životního prostředí, mohlo by být spektrum biospotřebitelů širší.

Ne úplně optimálně volená argumentace při prezentaci potravin není problémem pouze biozemědělců. Například při propagaci českých klasických potravin se v minulosti poukazovalo především na možnou horší kvalitu zahraniční produkce, aniž by taková skutečnost byla prokázána. Vlastně se tak stalo jen v jediném případě – při srovnávacích laboratorních testech na přítomnost vody a salmonel v českých a polských kuřatech, ze kterých ta naše vyšla o mnoho lépe. Téměř se ale neprezentovaly širší souvislosti vyplývající z preferencí domácích potravin – zejména bezpečnostní a právě ekologické. Teprve v současné době se opatrně (na základě vědeckých výzkumů) konstatuje, že pro člověka je vhodnější konzumovat potraviny původem z oblasti, kde sám žije, protože jeho organismus je odolnější vůči možným alergenům v takových potravinách. Stejně tak se teprve nyní začíná hovořit o tom, že potraviny cestující po celé planetě mimo jiné přispívají k růstu znečištění Země, protože se při jejich transportu spálí množství pohonných hmot, mimo jiné zatěžují vzduch dioxiny a dalšími rizikovými látkami.

Zpět ale k biopotravinám. Na jednu stranu je prakticky jisté, že ani v ČR, ale ani kdekoli ve vyspělém světě nebudou tvořit výraznou část nabídky na trhu potravin, maximální hranice leží někde mezi 5 až 15 procenty. Důvody jsou zejména ekonomické a zdaleka nejde jen o cenu pro konečného spotřebitele – jde také o efektivitu produkce příslušných zemědělských surovin. Na druhou stranu je minimálně v ekologicky cenných územích planety žádoucí, aby je tamní zemědělská výroba neničila, což je možné právě prostřednictvím biozemědělství. Proto by měl být v nějaké míře tento způsob hospodaření zachován a i podporován. Výsledná biopotravina je ale jen třešničkou na dortu. Jejím nákupem přitom spotřebitelé nedělají zas tak příliš pro zdraví své, ale pro zdraví přírody. To je někdy ještě důležitější, i když se to moc neříká.

Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora.

Autor je agrární analytik