Nastává sedm let, kdy se svět změní k lepšímu, stačí chtít. Poprvé si to politici říkali po vstupu do Evropské unie.
Česko mělo najednou nárok na nepředstavitelně vysoké dotace 700 miliard korun v sedmiletém období od roku 2007. Peněz bylo na první pohled dost, abychom dohnali zpoždění za vyspělou Evropou v technologiích, infrastruktuře i v životním prostředí. Nedohnali jsme to ani v následující sedmiletce po roce 2014. Tehdy se ostatně už tolik nečekalo, protože přidělená částka poklesla na 600 miliard. Od roku 2021 se to mělo ještě snížit, na zhruba 500 miliard, ovšem do toho přišel koronavirus a s ním paradoxně naděje.
Na obnovu po pandemii vyčlenila Evropská unie další ohromný balík, pro Česko to v přepočtu může být dalších 500 miliard, a dohromady se tedy můžeme v období 2021–2028 těšit na bilion korun. To znamená, že se vrací příležitost, kterou jsme v minulém období nedokázali využít. Třeba se skok mezi nejvyspělejší země přece jenom podaří.
Na otázku, co konkrétně podniknout, se teprve hledá odpověď. Evropská komise, která bude peníze přidělovat, zatím příliš přísné mantinely nestanovila. Jen si vymínila, že země musí investovat do zelené ekonomiky, do posílení zdravotního sektoru a na podporu digitalizace. Přesto je zřejmé, že se za slíbené peníze mohou modernizovat také podniky, které nemají se zdravotnictvím nic společného, a že země na východě Evropy mohou peníze využít na další vylepšení infrastruktury včetně dálnic. V překladu to znamená, že Česko může peníze utrácet stylem, na který jsou jeho úřady i soukromé podniky zvyklé.
Proč bychom se měli tentokrát dočkat mimořádného výsledku, tak zní otázka. Žádný velký projekt není k dispozici dokonce ani v Národním investičním plánu, pokud si odmyslíme obnovu jaderných reaktorů v Dukovanech, s jejich financováním ovšem Brusel stejně nepomůže.
Samozřejmě evropské dotace za uplynulých patnáct let přece jen něco přinesly, zvláště je třeba zmínit novou vodohospodářskou infrastrukturu a nové železniční koridory, tentokrát se třeba vylepší dálnice a energetika. Existuje ale jeden konkrétní důvod, proč dotace nepřinesly slibovanou kvalitativní změnu. Největší balík dotací po roce 2007 se rozděloval za velké finanční krize a není pochyb, že notně pomohl k záchraně státního rozpočtu.
Stát prostě šetřil na investicích do dopravy, sociálního systému, ekologie i vzdělanosti, protože příslušné náklady proplatil Brusel. Proto je realistické očekávat, že stejně tak se rozdělí peníze z bilionového balíku, na který se právě těšíme. Bližší košile než kabát, tedy nejdříve zachránit aktuální rozpočet a pak myslet na to, jaká výzva nás čeká v budoucnosti. Tak zní heslo, podle kterého se budeme řídit i tentokrát. Člověk musí být optimista, aby si myslel, že s pomocí bruselského bilionu nastane nová epocha.
Autor je komentátor serveru Echo24
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus